Stiglitz: Řecko musí zachránit Spojené státy

Nedávno jsme publikovali názor věhlasného amerického ekonoma Josepha E. Stiglitze, kde říká, že Evropa vyhlásila řecké demokracii válku. Stiglitz ve své kritice evropského (a zejména německého) přístupu k Řecku nepolevuje. Pokud prý bude Řecko v trendu úspor pokračovat, čeká je nekonečná deprese.

Podle Stiglitze je německé tvrdošíjné lpění na nulových ústupcích Řecku jasné chucpe. Bylo to právě Německo, kterému byl poskytnut největší záchranný program, a snížení dluhu, v historii. Stiglitz rovněž připomíná bezpodmínečnou pomoc, kterou Německu a dalším zemím poskytly Spojené státy formou Marshallova plánu. „A nyní Německo odmítá diskutovat o snížení dluhu,“ dodává. Stiglitz také obviňuje Německo z propagandistické hry, která Řecko vykresluje jako málem polorozvojovou zemi, která odmítá přijmout minimální podmínky výměnou za získání velkorysé pomoci.

Fakta však ukazují opak. Od poloviny 90 let minulého století v podstatě až do začátku současné krize, patřila řecká ekonomika k zemím s nadprůměrným ekonomickým růstem. Zatímco průměrný roční růst HDP v Evropské unii dosahoval 2,4 %, Řecko rostlo průměrně o 3,9 %. Řecko si úspory vzalo k srdci, když výrazně snížilo veřejné výdaje a zvýšilo daně. Dokonce dosáhlo primárního rozpočtového přebytku a jejich fiskální pozice by byla obdivuhodná, nebýt nástupu ekonomické deprese. Ta se mimo jiné vyznačuje kumulativním poklesem HDP o 25 % během posledních pěti let a nárůstem nezaměstnanosti nad 25% úroveň, přičemž nezaměstnanost mladých je dvojnásobná. A to vše proto, že Řecko udělalo to, co po něm bylo žádáno. Nikoli proto, že by to odmítlo udělat. Že by úsporný program mohl mít takové dopady, bylo předvídatelné. A předvídatelné je to i nyní, kdy se po Řecku žádají další úspory.

Joseph Stiglitz se také ptá, co bude nyní následovat a zamýšlí se nad pozicí Evropské centrální banky. Je podle něj pravděpodobné, že ECB postupně přestane plnit vůči Řecku jednu ze svých základních funkcí, kterou je věřitel poslední instance. Jakmile přestane do řeckého bankovního sektoru dodávat nutnou likviditu, nezbyde Řecku jiná možnost, než emitovat svou vlastní paralelní měnu. ECB již utahuje šrouby. Přístup k penězům je stále komplikovanější.

I když se to stane, nebude to konec světa. Měny přicházejí a zase odcházejí. Euro je teprve šestnáctiletý nepříliš funkční experiment. V době krize se peníze odlévají z bank slabých ekonomik do bank těch silnějších, což vede k divergenci. Tedy k pravému opaku, než co si od eura jeho tvůrci slibovali. Stiglitz odhaduje, že HDP zemí eurozóny je dnes 17 % pod úrovní, kterou by tyto země mohly dosáhnout, kdyby eurozóna nevznikla. „Jsem přesvědčeno, že euro výrazně k této nižší ekonomické výkonnosti přispívá,“ říká Stiglitz.

Stiglitz na příkladu Argentiny také ukazuje, že relativně efektivní řešení existuje. Je však podmíněno tím, že Řecko opustí eurozónu a budou mu dluhy alespoň z části odpuštěny. A pokračuje ve tvrdé kritice Německa: „Spojené státy byly vůči Německu po jeho porážce velkorysé. Nyní je čas, aby byly velkorysé i vůči našim řeckým přátelům. Řecko naši pomoc potřebuje, obzvláště v době, kdy bylo již podruhé během jednoho století rozdrceno Německem, tentokrát i za podpory tzv. Trojky.“ Z technického hlediska bude třeba, aby Federální rezervní systém vybudoval přímou platební linku s centrální bankou Řecka. To pro případ, že ECB skutečně přestane plnit funkci věřitele poslední instance. Poté by měl podle Stiglitze tuto funkci převzít FED. „Řecko potřebuje bezpodmínečnou humanitární pomoc, potřebuje, aby Američané kupovali jeho produkci, aby jezdili do Řecka na dovolenou a ukázali tak svou solidaritu s řeckým lidem, kterou řečtí partneři v Evropě schopni ukázat nejsou,“ zakončuje sovu úvahu Stiglitz.