Jakub Hron Metánovský: Skutečný Jára Cimrman

Zdálo by se, že věřit na reálnou existenci Járy Cimrmana je stejně naivní jako věřit na Ježíška. Přesto má toto fiktivní postava reálnou předlohu. Jakub Hron Metánovský skutečně žil a jeho tvorba i životní dráha se Cimrmanovým aktivitám nápadně podobá. 

Železnice má oproti ostatním druhům dopravy celou řadu výhod a jen jednu nevýhodu, zato však zásadní: jezdí pouze tam, kam vedou koleje. Jakub Hron Metánovský ale tenhle nedostatek vyřešil s genialitou sobě vlastní ­ roku 1871 vymyslel „přenášlivé koleje s vozem vozitelné“. Jakkoliv je název poněkud kostrbatý, princip vystihuje dokonale, takže jej nejspíš není třeba ani dál rozvádět. Stejně jako Jára Cimrman se i Jakub Hron pokoušel zapsat do historie prakticky všech oborů lidské činnosti. Zaváděl nová slova do českého jazyka, z nichž žádné se neujalo, postavil model helikoptéry, který nelétal, reformoval módu a sám šel vzorem, což jeho pověst šílence ještě posílilo, elektřinu chtěl přenášet vakuem místo kovem, vypočítal nově vzdálenost Slunce (samozřejmě chybně), vynalezl ponorku, která se měla potápět pomocí napodobeniny rybího měchýře, postavil balón ve tvaru slona, navrhoval upravovat fekálie do tvaru krychle, aby méně páchly…

Nedostudoval práva ani medicínu, z místa středoškolského profesora byl předčasně penzionován. Na první pohled tragikomická figurka ­ ale byl opravdu k smíchu?

Možná, jenže smát se originálnímu myšlení je příliš snadné a nejspíš to víc vypovídá o smějícím se než o vysmívaném. Karel Čapek v článku k úmrtí Jakuba Hrona napsal: „Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že není vždy princeznou, ale také děvečkou. Žil v klamu, který je ostatně typický pro století vědy ­ že vědou a rozumem lze řídit vše. Jenže tento staletý klam u něj nabyl přepjatých rysů karikatury a stal se podívanou pro smích. My však, kteří se smějeme podivínům, obvykle zapomínáme, že v jejich šílenství bývá něco hrozně a vážně typického.“

Ostatně, ani Cimrman vlastně není k smíchu; když roku 2005 anketa České televize vyhodnotila neexistujícího a ještě ke všemu notoricky neúspěšného génia jako největšího Čecha, stal se také vážným svědectvím o duševním stavu národa.

Jak dlouhý je metr

Jakub Hron se narodil 4. června 1840 v obci Metánov poblíž Kamenice nad Lipou ­ právě po svém rodišti si později dal přízvisko „Metánovský“ nebo „z Metánova“. Byl nejmladším synem chudého sedláka, ale talent mu nechyběl, takže s pomocí nejrůznějších podpor a chudinských úlev vystudoval nejdříve gymnázium v Jindřichově Hradci (byť z majetkových důvodů poněkud opožděně; maturitu složil až v pětadvaceti letech) a poté získal i univerzitní vzdělání.

Studoval fyziku a matematiku na pražské Karlo­Ferdinandově univerzitě, vysokoškolské studium ukončil ve Vídni a roku 1870 získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a fyziky pro nižší gymnázia. O tři roky později ji rozšířil na všechna gymnázia a roku 1876 složil státní zkoušku z filosofické propedeutiky (tedy jakéhosi úvodu do filosofie).

Svérázná povaha i zevnějšek mu ale pedagogickou kariéru nijak neusnadňovaly. Navzdory vykonaným zkouškám dlouho zůstával suplentem. Řádným učitelem se stal až roku 1883 a středoškolským profesorem roku 1886.

Většinu svého učitelského působení Hron strávil na gymnáziu v Hradci Králové, kde mezi jeho studenty nechyběly ani pozdější významné osobnosti jako například Alois Rašín, první ministr financí Československa.

Historky o profesorech jsou kořením středoškolského života a Jakub Hron v tomto ohledu studenty rozhodně nešidil. Vypráví se, že jednou při zkoušení položil otázku „Kolik oslů je v této třídě“ a tázaný student do celkové sumy zahrnul i zkoušejícího. Hron jej tedy poslal za dveře a zeptal se znovu, načež mu bylo odpovězeno, že teď o jednoho méně. Prý se tomu pan profesor smál i se svými studenty.

Jindy se žák zeptal, jak pan profesor ví, že metr je opravdu metr ­ a Hron údajně vzápětí odjel do Paříže aby se podíval na mezinárodní standard. Po návratu studentům radostně sdělil, že metr opravdu měří metr. Skutečností je, že roku 1889 opravdu byl na Světové výstavě v Paříži, která na něj udělala mocný dojem. Navštívil také vídeňskou Světovou výstavu roku 1873 a jako vlastenec pochopitelně nemohl vynechat Zemskou jubilejní výstavu v Praze roku 1891. Na národopisné výstavě o 4 roky později dokonce předváděl některé své vynálezy.

Středoškolský profesor představoval jeden ze stavovských symbolů tehdejší společnosti ­ a Jakub Hron (jak ještě uvidíme) byl spíš jeho karikaturou. Svérázné vystupování a především malý respekt před školními inspektory vedly k tomu, že ředitel hradeckého gymnázia roku 1897 požádal nadřízené orgány o jeho předčasné penzionování. Bylo mu obratem vyhověno a Hron se mohl od této chvíle plně věnovat svým podivným zálibám.

Poletím, kde jest orla říš

Dnes je Hron nejčastěji připomínán díky svéráznému úsilí o čistotu českého jazyka. Stal se tak vlastně pozdním následníkem puristů, kteří se během raných fází národního obrození pokoušeli z řeči vytlačit výrazy pocházející z jiných jazyků (především germanismy) slovy jako sestromuž (švagr), čistonosoplena (kapesník), nebo myslivíř (student). Hron věren své povaze šel vlastní cestou a s obrodným úsilím začal v prostředí, které mu bylo nejbližší. Studentům říkal bažáci, protože navzdory pedagogické praxi nepřestal věřit, že baží po vědění. Učitelé byli zpytáci a školní inspektoři pozorováci, výuka se stala učbou. Svérázné pojmy se pokoušel zavádět i do geometrie a dalších předmětů. Ovšem výklad pracující s výrazy jako „ruta“, „kosát“, nebo „kolomát“ studentům pochopení už tak dost nepochopitelné geometrie (pardon, měravny) nijak neulehčovaly.

Hron nevynechal ani jiné obory, takže například elektřině říkal mluno. Své publikace vydávané vlastním nákladem důsledně psal v tomto stylu, takže byly čtenářsky naprosto nesrozumitelné a ani jejich názvy (jako třeba „Libomudravna“ nebo „Nová určba odlehot oběžnicových od Sluna s přípojkami“) k prodejnosti nejspíš moc nepřispěly.

Mnohem zajímavější jsou jeho vynálezy. Nejúspěšnější byl kalamář, který se nemohl převrhnout (buňát), s nímž zaznamenal i skromný komerční úspěch. Vlastnictvím jednoho buňátu se chlubil dokonce Karel Čapek a v jeho případě jistě neplatilo Hronovo varování, že „kdo nemá v hlavě, tomu z buňátu do hlavy se nevleje“. Praktické bylo také lazuto ­ pomůcka podobná té, jíž dodnes používají opraváři pro lezení na telegrafní sloupy.

Další Hronovy vynálezy však pocházely ze světa, kam mysl běžného smrtelníka nezavítá moc často. Vynalezl a dokonce vyrobil boty blátoměrné, jimiž stanovoval průměrnou hloubku bláta v českých zemích, zařízení umožňující kouřit jeden doutník deset dní; účel některých zůstal neznámý. Velmi se zajímal o letadla a jeho létací stroje by jistě létaly ­ kdyby ovšem platily jiné fyzikální zákony. Přesto byl svými leteckými nápady tak nadšený, že o nich skládal oslavné básně:

„Poletím, kde jest orla říš, vysoká širá nebes výš…“

Nejdál se jeho snaha o dobytí vzduchu dostala sestrojením balónu ve tvaru slona, kde posádka neměla být v zavěšeném koši, ale na hřbetě létajícího tlustokožce. Roku 1901 jej opravdu postavil a chtěl v Hradci Králové vypustit, slon se ale roztrhl ještě před startem.

Hronovo reformátorské úsilí nevynechalo ani oblékání, což z něj činilo podivína snadno rozeznatelného. Vymyslel například čepici chránící hlavu (muhatku), kromě toho nosíval špičatý klobouk (hronoid) opatřený ventilem zajišťující mozku optimální atmosférický tlak. Podobně si chránil i další části těla.

Také jeho nábytek byl po všech stránkách inovativní a navíc opatřený přiléhavými názvy. Například hovník nebyl to, na co asi myslíte, ale pohovkou. Vrchol jeho úsilí v interiérovém návrhářství představovala bedna, v níž se při práci vytahoval ke stropu, protože tam je tepleji…

V poměrně už pokročilém věku se Hron rozhodl vystudovat medicínu ­ a ani při tom nepřestal své okolí udivovat originálními vynálezy. Vymyslel například čepici pro práci v pitevně a zařízení, které pomocí doutníků odstraňovalo mrtvolný pach. Vynalezl také narkózu hudbou, která se kupodivu neujala. Nedostal se však přes zkoušku z patologické anatomie ­ nejspíš proto, že profesoři nechtěli riskovat Hronovo vypuštění na pacienty. Podobně dopadl jeho pokus o studium práv.

Jakub Hron si naplánoval, že bude žít do sta let, ale ani tenhle výpočet mu nevyšel. Zemřel 29. dubna 1921 poté, co se na vycházce nachladil. Svým způsobem to byl dokonale šťastný člověk ­ žil podle svého a neochvějně věřil v to, co dělá. Z posměchu si nic nedělal, nikomu neublížil a zanechal po sobě pověst laskavého člověka.

Nelze mu upřít ani jistou moudrost: „Bůh ku člověku více mluví děvčetem než zlatem, pročež více miluj děvče než peníze. Ale kde oboje, tam lépe.“

Jan A. Novák