Francie si ekonomicky nevede nejlépe. Jaký by mohl být recept?

Země galského kohouta patří k největším fiskálním otesánkům Evropy. Výdaje státního rozpočtu dosáhly 57 % všeho, co Francie vyprodukovala. V loňském roce dosáhl státní rozpočet schodku 4,5 procenta HDP a ani největší optimisté nevěří, že by se v letošním roce měl dostat k tříprocentní hranici, která je jedním z Maastrichtských kritérií. Francie však nebude sama. Obě kritéria (tedy max. 60 % HDP zadlužení a 3 % schodek plní pouze čtyři ze 17 zemí eurozóny (k 3Q 2012). Poslední přebytek státního rozpočtu zaznamenali Francouzi ve stejném roce, kdy nastupoval do úřadu prezident Valéry Giscard d´Estaing (tedy 1974). Bilance běžného účtu Francie je hluboko v červených číslech a zvyšující se nezaměstnanost, zejména mezi mladými lidmi, se pohybuje na rekordní výši od roku 1997. Je tedy možné říci, že si francouzská ekonomika nevede nejlépe.

Jaký recept má pan Normální, jak se Françoisovi Hollandeovi přezdívá, na tuto krizi? Chce vyčkat, poté zvýšit daně nejbohatším až na 75 %, zvýšit vládní výdaje, zejména na sociální bydlení, školství a zdravotnictví. Zvýšení sazeb daní nad maximum Lafferovy křivky nepochybně zvýší daňový výběr. Bohužel pro Francii se však výběr zvýší ve Švýcarsku, Lucembursku a Belgii, kam již své daňové rezidenství přesunulo více než 5000 francouzských občanů, majitelů firem a vrcholových manažerů. Francouzské zdravotnictví patří k nejlepším na světě. Francouzské školství, zejména školy jako HEC a INSEAD rovněž patří ke světové špičce. Sociální politika patří k podobným jako ve Skandinávii. Bohužel to vypadá, že François Hollande neslyšel o klesajícím mezním užitku.

Abych byl spravedlivý, měl bych zmínit i druhou stranu mince. Francouzské domácnosti patří k nejspořivějším v Evropě. Ušetří více než 16,4 % svých disponibilních příjmů. Francouzské firmy, zejména pak výrobci potravin a luxusního zboží, vyrábí zboží žádané po celém světě. Rovněž v rozvíjejících se zemích, kde vzniká nová vrstva bohatých, jsou ochotni za toto zboží utratit velké množství peněz. Kvalitní školství je schopné dodat absolventy, kteří rychle najdou uplatnění.

Problém Francie je tedy strukturální, není možné jej řešit Keynesiánskými postupy, které jsou nastaveny pro cyklické problémy. Prvním opatřením, které by měla francouzská vláda schválit je zavedení flexibilnějšího trhu práce, jako se podařilo Německu v podobně mini a midi jobs, díky kterým si najdou práci i absolventi střední školy bez praxe. Dalším francouzským problémem je vysoká minimální mzda (SMIC), která dosahuje téměř 1500 EUR. Kvůli ní mají problém sehnat práci ti nejméně kvalifikovaní, kteří pak svou nespokojenost vyjadřují zapálenými auty na předměstích francouzských měst.

Dalším problémem jsou obrovské sociální výdaje, které demotivují lidi, aby si hledali práci. Bez práce je totiž životní úroveň vyšší, než by byla, kdyby jeden nebo oba rodiče pracovali. U dětí to pak vytváří dojem, že je možné nepracovat, což nepůsobí zrovna výchovně.

Za velmi nemoudré považuji silácké výroky Françoise Hollanda o bohatých a o nacionalizaci některých podniků. Kdo ze zahraničních investorů by chtěl investovat v zemi, která neuznává vlastnická práva?

Německu snížená konkurence Francie prozatím nevadí, umožňuje mu plně využívat své produktivnější pracovníky, které porážejí francouzské firmy díky nižším cenám. Problémem by mohlo být, kdyby zvyšující se nezaměstnanost způsobila, že by Francie nebyla schopna plnit své závazky, což by znamenalo ekonomickou katastrofu pro celou eurozónu i svět.