Nová dohoda mezi Německem a Francií je na světě. Její případná implementace bude ovšem vyžadovat čas (21.12.2011)

Německo a Francie se dohodly na společné pozici při řešení evropské dluhové krize. Budou se snažit získat širokou podporu pro novou smlouvu o Evropské unii, která by měla vynucovat rozpočtovou disciplínu pomoci automatických sankcí.

Kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy po jednání v Paříži oznámili, že by nová smlouva o Evropské unii měla obsahovat automatické sankce vůči zemím, jejichž rozpočtový schodek převýší 3 procenta HDP. Smlouva by měla rovněž zahrnovat tzv. zlaté pravidlo, podle nějž členské státy deklarují požadavek vyrovnaných rozpočtů ve svých národních ústavách. Tyto návrhy jdou jednoznačně správným směrem. Rozpočtové schodky totiž budou muset být v příštích letech výrazně omezeny. Jaký je k tomu primární důvod?

Důvodem je neudržitelnost současného stavu, který vyústil až v aktuální problémy. Jde přitom o poměrně jednoduché počty.
Vyjděme ze základní rovnice dynamiky vládního dluhu, která se také označuje jako tzv. Ponziho podmínka. Změnu poměru veřejného dluhu k HDP v procentních bodech, %(D/GDP), což je klíčový ukazatel dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, můžeme zjednodušeně vyjádřit pomocí následujícího vzorce:

%(D/GDP) = PBB/GDP1 + (i-g) * (D0/GDP0),

kde %(D/GDP) je změna poměru veřejného dluhu k HDP v procentních bodech, PBB je primární rozpočtová bilance neboli bilance (schodek) státního rozpočtu před úrokovými platbami ze státního dluhu, GDP1 je nominální HDP v aktuální roce, i jsou průměrné úrokové náklady na obsluhu státního dluhu, g je nominální růst HDP, D0 absolutní nominální dluh v předchozím roce a GDP0 nominální HDP v předchozím roce.

Změna vládního zadlužení k HDP tak závisí na dvou klíčových faktorech. Prvním je primární rozpočtová bilance a druhým je rozdíl mezi průměrnými úrokovými náklady a nominálním růstem ekonomiky. Podívejme se především na druhý faktor.
Průměrné úrokové náklady neboli výnosy vládních dluhopisů mají v průběhu současné krize logicky tendenci výrazně růst. Naopak růst ekonomiky bude v příštích letech pravděpodobně poměrně nízký. Pokud bychom tedy například u určité konkrétní ekonomiky počítaly s průměrnými úrokovými náklady 5 procent a s růstem HDP o 2 procenta, pak se bude poměr vládního dluhu k HDP každý rok zvyšovat o 3 procenta. K tomu přidejme ještě deficit primární rozpočtové bilance, řekněme ve výši 2 procent, a každý rok tady máme růst státní zadluženosti o 5 procentních bodů.
Aktuální zadluženost problematických evropských zemí je nicméně velice vysoká, takže je nezbytně nutné podíl vládního dluhu na HDP minimálně stabilizovat, ideálně postupně snížit. Jedinou cestou jsou tvrdé fiskální úspory. To je přitom klíčový závěr. Otázkou do další debaty pak samozřejmě zůstává, kde úspory vzít.

Vraťme se zpět ke kancléřce Merkelové a prezidentovi Sarkozymu. Pokud na nadcházejícím summitu získají pro svůj návrh podporu dalších zemí, bude trvat měsíce, než se podaří nová opatření implementovat. Do té doby bude muset Evropská centrální banka i nadále svými přímými nákupy podporovat dluhopisový trh a udržovat úrokové náklady na obsluhu státních dluhů na přijatelné úrovni.

Michal Stupavský, portfolio manager společnosti Conseq