Pavel Kohout: Osm tisíc skandálů

V roce 2009 se uskutečnilo 8852 veřejných výběrových řízení. Zadavatelé veřejných zakázek – státní organizace, územní samosprávy i některé soukromé podniky, které získaly dotace z veřejných rozpočtů – zaplatili vítězům více než 209 miliard korun. Téměř čtvrtina z celkové sumy připadla na 20 největších zakázek, z nichž každá stála přes miliardu korun. Nejvíc peněz vyplatilo hlavní město Praha (6,2 miliardy), následované ministerstvem obrany (4,3 miliardy).

Jak velké procento z oněch 209 miliard by bylo možné ušetřit, kdyby veřejné soutěže byly organizovány efektivněji? Řádově by mohlo jít o sumu, která již má makroekonomické rozměry. Je totiž bohužel pravidlem, že veřejné zakázky bývají „šity na míru“ předem určeným dodavatelům. Férové, „necinknuté“ veřejné zakázky jsou podle názorů některých odborníků výjimkou. Zákon o veřejných zakázkách je tak špatný, že prakticky každá je potenciálním korupčním skandálem.

Zákon umožňuje veřejnou zakázku ušít na míru konkrétní firmě, a to tak, že výsledek je právně nenapadnutelný. Jak? To je velmi prosté. Klíčem jsou tzv. kvalifikační kritéria. Zadavatel je může formulovat tak, aby sítí podmínek mohl projít právě jeden uchazeč. Nikdo samozřejmě nikdy u soudu nedokáže, že motivem byla korupce.

Nefunkční státní pokladna

Exemplárním případem rafinované konstrukce kvalifikačních kritérií je bohužel ministerstvo financí. Konkrétně zakázka na Státní pokladnu, informačně-ekonomický systém provazující veškeré toky peněz ve státní správě. Kritéria byla kombinována tak, že je žádná firma v ČR sama nemůže splnit. Zahraniční konkurence byla odfiltrována jednoduchým požadavkem, že všichni konzultanti musí komunikovat se zákazníkem v jazyce českém. Zadavatel „předpokládá“ nabídky konsorcií. Tím se vtipně odstraní konkurence. Zvítězí-li například tři dodavatelé, je logické, že odpadnou stížnosti.

Cena bude samozřejmě stanovena dohodou – a bez nejmenších pochyb bude o desítky procent vyšší než v případě skutečné soutěže. Anebo možná o stovky procent.

To je asi stejně logické, jako kdyby policie vypsala soutěž o služební auta, kde výrobce sám o sobě by nesplňoval objemy výroby a obratů a zadavatel by přepokládal, že se Audi a Toyota spojí dohromady za účelem soutěže. Dodnes státní pokladna nefunguje správně. Jaké škody tím českým veřejným rozpočtům vznikají, lze jen stěží odhadnout.

Je těžké ministerstvu dokázat korupční jednání, ale je očividné, že se chová velmi nehospodárně.

Jde to i jinak

Když se strážci státní pokladny chovají takto, jaký příklad tím asi dávají ostatním? Existuje však jednoduché řešení problému státních zakázek, které navrhuje Informační institut, nově založený think-tank. Vypsání každé veřejné soutěže nad určitý limit by předcházel posudek dvou na sobě nezávislých odborných pracovišť, která by posoudila, zda je chystaný projekt vůbec žádoucí a potřebný. Plánují politici postavit stovky kilometrů dálnic, tunelů a obchvatů? Nechť nejprve architekti a urbanisté posoudí jejich vhodnost. Tím se sice problém nevyřeší celý, ale aspoň se zkomplikují čachry politiků, kteří chtějí stavět tam, kde si předem nakoupili pozemky.

Dokončení článku najdete na http://www.finmag.cz/clanek/21484/