Evropská unie omezí výplaty prémií bankéřům. Europoslanci schválili změny, podle nichž manažeři či obchodníci bank dostanou v hotovosti maximálně 30 procent odměny. Vyplácení prémií bude rozloženo na několik let. V případě prémií „normální“ velikosti se pozdržení výplaty bude týkat nejméně 40 procent odměny na dobu minimálně tří let. Účelem je, aby si manažeři uvědomili rizika svých rozhodnutí v delším horizontu. Právě rizikové obchody se prý podílely na vzniku nedávné finanční krize.

Krize a ústní lidová slovesnost

Je toto opatření rozumné, nebo naopak škodlivé? Pokud uvěříme rozšířenému lidovému podání finanční krize – podle něhož je kořenem všeho zla mamon a nenažranost bankéřů – pak je asi všechno v pořádku a schválená opatření jsou rozumná. Otázkou však zůstává, do jaké míry je lidová interpretace krize pravdivá. Pokud vůbec.

Jistě, bankéře si nesmíme idealizovat. Svoji profesi dělají pro peníze, nikoli pro dobro lidstva. Ale nasazovat jim satanské rohy také není správné. Většina Evropy prožila po válce mnoho šťastných desetiletí bez bankovních krizí. Banky financovaly poválečný hospodářský růst a těžko si lze představit ekonomiku, která by fungovala bez nich. Nebo ano: Somálsko, Čad, Andamanské ostrovy, amazonský prales…

Otázka tedy zní – proč bankovní krize vyhřezla na povrch právě během let 2007–2009, zatímco předchozích zhruba šedesát poválečných let byl relativní klid? Co se během prvního desetiletí nového tisíciletí změnilo, že Evropu a USA postihla nejhorší bankovní krize od 30. let?

Hypotéza o náhlém a všeobecném zhoršení morálních standardů finančníků je těžko uvěřitelná. Mnohem pravděpodobnější jsou jiné důvody. Jaké? Nízké úrokové sazby po zavedení eura způsobily úvěrovou expanzi v Evropě. Ve Spojených státech rovněž po roce 2001 nastala úvěrová expanze, i když v jejich případě byla příčina samozřejmě jinde než v zavedení společné měny.

Expanze, krize, expanze krize…

Zkušenost ukazuje, že po velké úvěrové expanzi vždy a zákonitě následuje úvěrová krize, ekonomická recese a často také požadavek na sanaci bank ze státního rozpočtu. Těchto zkušeností je tolik, že mají prakticky platnost přírodního zákona. (Tím spíše, že se těžko hledá protipříklad: sotva najdete ekonomiku, kde by se rychlý růst objemu úvěrů obešel bez následné krize.) Nezáleží na konkrétní příčině úvěrové horečky. Ve Švédsku během 80. let podporovala vládnoucí sociální demokracie zadlužování domácností prostřednictvím daňových pobídek. Proč? Dluh krátkodobě zvyšuje životní úroveň, což je pro politiky dobře. Zadlužená domácnost je zároveň poslušnější a ovladatelnější než domácnost finančně svobodná. Výsledkem byla švédská finanční krize z roku 1990, která si vynutila masivní zásah státu a garanci všech bank. Švédské domácnosti zaplatily úroky dvakrát: jednou normálně a podruhé v podobě daní.

Mohli za švédskou bankovní krizi nenažraní bankéři? Anebo spíše nenažrané domácnosti? Anebo politici? Každopádně byla švédská bankovní krize jen malou ukázkou, co v celoevropském měřítku nastalo v době nedávné.

Mohly za evropskou bankovní krizi nějaké zvláště rizikové obchody? Někdy ano, jako třeba v případech německé banky IKB nebo britské Royal Bank of Scotland. To je však menšina případů. Většina evropských bank se do problémů dostala naprosto normálními úvěry, jenže poskytovanými v příliš velkých objemech. Typické je třeba Španělsko, kde se banky důsledně vyhýbaly rizikovým finančním nástrojům. Když se však španělský realitní trh ochladil, ukázalo se, že na systémovou krizi bohatě stačí úvěry domácím klientům. Stačí příliš rychlý růst – a bankovní krize zákonitě přijde sama. Jak prosté.

Javorový vzor

Často se také zapomíná, že existují i vyspělé ekonomiky, které se bankovní krizi dokázaly vyhnout. Pokud slyšíme, že bankovní krize postihla Severní Ameriku, je to lež. Kanada zůstala nedotčena. Jak to?

Kanaďané vzdorovali módním trendům a zůstali u své „předpotopní“ bankovní regulace, jejíž počátky sahají až do 19. století. Tato regulace funguje natolik dobře, že je s podivem, proč ji ostatní vyspělé státy dávno neokopírovaly. Málo se třeba ví, že Kanada se vyhnula i pověstné velké depresi ve 30. letech. Kanada zaznamenala jen krach dvou menších regionálních bank v 80. letech. K poslednímu významnému krachu došlo v roce 1923.

Dalším faktorem je skutečnost, že Kanada si ponechává svůj dolar. Kdyby tvořila s USA jednotnou měnovou zónu, co myslíte – vyhnula by se americké finanční krizi? To nevíme. Co však víme, je fakt, že drtivá většina zemí společné evropské měny finanční krizí postižena byla. Včetně zemí na euro navázaných: Litva, Lotyšsko, Estonsko.

Namísto amatérského příštipkaření s platy bankéřů by evropští činitelé udělali lépe, kdyby se ponořili do studia kanadské ekonomiky. Jenže to je asi méně efektní než pronásledovat „nenažrané bankéře“. Lid nerozumí detailům kanadské a evropské bankovní regulace. Omezení satanských prémií však rozumět bude.

Autor je ředitelem pro strategii Partners