Kohout: Nadhodnotil jsem schopnost americké administrativy řešit problémy v zárodku

Jak vnímáte průběh debat o přípravě státního rozpočtu? Ministr Janota předložil určité návrhy, jak zvládnout deficit, nicméně jeho mandát je omezený v čase i v pravomocích – považoval byste za nutné v současné situaci podnikat ke stabilizaci rozpočtu razantní kroky?

Naše politická scéna projevila v posledních dnech nebývalou jednotu a akceschopnost při řešení drobného problému – zda volby budou v říjnu nebo o pár měsíců později. Když tedy naši politici jsou schopni akčně a cílevědomě řešit tuto podružnost, znamená to, že právě tak dobře mohou řešit skutečný problém: veřejné finance. Už dávno měl fungovat nadstranický krizový výbor, který by řešil podstatné záležitosti: omezování nákladů státu, včetně platů ústavních činitelů i celého veřejného sektoru, přijetí ústavního zákona o povinnosti vyrovnaného státního rozpočtu v dobách konjunktury...

Využívá současná vláda kapacity Národní ekonomické rady vlády (NERV)? Co z návrhů NERV bylo realizováno a prospělo české ekonomice v boji proti krizi. Čeho litujete, že realizováno nebylo?

NERV měl jen omezené možnosti, co dělat proti krizi. Koneckonců, nešlo vlastně ani o skutečnou krizi, nýbrž o pouhou recesi, a navíc dovezenou. Za úspěch NERVu považuji, že se podařilo zabránit některým unáhleným krokům, například ještě dalšímu zvýšení veřejných výdajů s údajně „stimulačními“ účinky. Nelituji ničeho.

Jak s odstupem hodnotíte své předchozí názory na finanční krizi? Dařilo se vašim predikcím?

V roce 2007 jsem byl jeden z prvních v ČR, kdo si všimli americké hypotéční krize. Považoval jsem proto věc za víceméně za vyřešenou, protože jsem si myslel, že Američané ji vyřeší v zárodku. Měli přece všechny informace a měli šanci ji vyřešit! Nicméně právě před rokem, na podzim 2008, se ukázalo, že věc nechali „vyhnít“, což se vymstilo. Můj nejhorší analytický omyl bylo nadhodnocení schopnosti americké administrativy řešit problémy, dokud nebyly tak velké.

Nyní je globální finanční krize již problémem minulosti. Stále trvá recese, což je problém menšího řádu, který se časem vyřeší sám. Ale to neznamená, že je všechno v suchu! V současnosti prochází velmi těžkou finanční krizí například Španělsko, kde úřady zametají problémy pod koberec, stejně jako Američané v roce 2007. Bez přímé asistence ECB by se asi Španělsko už položilo. Pokud by to mělo být chápáno jako chvála Evropské hospodářské a měnové unie, byl by to omyl. Bylo to totiž právě euro, které ve Španělsku rozpoutalo největší úvěrovou bublinu v dějinách země. Španělsko je příkladem ekonomiky, která by euro nikdy neměla přijmout.

A pak tu máme neblahou situaci českých veřejných financí. Česká ekonomika byla vytvořena jakoby na jedno použití: vyčerpat všechny zdroje, které jsou, a pak to holt někdo možná vyřeší...

Vaše nová kniha, která v tyto dny vychází, se finanční krizi věnuje. Naznačujete v s nadsázkou podané anotaci, že finanční krize bude za pár let následována razantnějšími událostmi, změnami, nebo snad superkrizí? Buďte konkrétnější.

Finanční krize roku 2008 je již uzavřená kapitola. To neznamená, že na ni můžeme zapomenout. Přiblížila totiž o mnoho let nevyhnutelný pád modelu, na kterém byla založena většina západních ekonomik: růst založený na nepřiměřené expanzi úvěrů. Úvěr není sám o sobě nic špatného, pokud se nevymkne kontrole. A to se právě stalo. Jde o úvěry soukromé (zejména hypotéky) i o úvěry států.

Kniha má tři části. První je založena na chronologii krize. Od prvních silných signálů z prvního čtvrtletí roku 2007 až po červenec 2009, kdy kniha měla uzávěrku. Tato část mapuje události a také zásadní omyly ekonomů i politiků. (A ano, přiznávám se i ke svým vlastním omylům, i když pochopitelně nerad.)

Ve druhé části se věnuji minulosti a budoucnosti. Kdekdo říká, jak neuvěřitelně bezprecedentní byla krize roku 2008. Hloupost. Když se podíváte na globální finanční krizi roku 1873, uvidíte přesně stejný mechanismus. Odlišnosti jsou jen dílčího, technického rázu. Podstata zůstává stejná. Jaká je ta podstata? To se dočtete v knize. Zde prozradím, kde podstata krize roku 2008 není: často se věří, že mezi její příčiny patří rychlé šíření informací v důsledku technického pokroku. Není to pravda. Krize roku 1873 se šířila stejně rychle, možná i rychleji.

Znamená to, že žádný pokrok neexistuje? Ale ano, existuje. Když se podíváte na kapitolu o Velké depresi 30. let, zjistíte, proč tato deprese byla Velká. Příčinou byla chaotická politika vlády a centrální banky (zejména v USA, ale americká Velké deprese ovlivnila celý svět.) Tehdejší vlády (prezidentů Coolidge, Hoovera a Roosevelta) prováděly to nejhorší, co za daných okolností vůbec provádět mohly. Coolidge byl relativně nejméně škodlivý, ten věci zkrátka jen ignoroval. Jeho nástupci se ovšem předháněli v kontraproduktivních opatřeních. Také vyvracím oblíbený mýtus, že Roosevelt sledoval keynesiánskou politiku. K tomu ve skutečnosti došlo až ve 40. letech. Také vysvětluji, proč byl Mirek Topolánek úplně vedle, když srovnával Obamu právě s Rooseveltem ve své legendární řeči o „cestě do pekel“. Pár odstavců věnuji i svéráznému způsobu, jakým David Rath chápal Hitlerovu hospodářskou politiku (která byla skutečnou cestou do pekel.)

Pokud jde o budoucnost – ekonomové si v roce 2008 uřízli globální ostudu, když nebyli schopni byť i jen krátce před propuknutím akutního stádia krize rozpoznat magnitudu problému. Dokonce i vynikající Edward Leamer, který v září 2007 publikoval průlomový sedmdesátistránkový článek o původu a podstatě hospodářských recesí, nebyl ještě v dubnu 2008 ochoten připustit, že recese probíhá! Ostatní veličiny, včetně nobelovských laureátů, se v oné době věnovaly podružnostem. Vynikla pouze hrstka výstředníků, kteří krizi údajně předpovídali, ale při bližším zkoumání vychází najevo, že dotyční předpovídali krizi prakticky během celé své kariéry. Takže jejich reálné prognostické schopnosti jsou poněkud sporné.

Zásadní selhání celé profese je něco, nad čím nelze mávnout rukou. Nejsem akademický ekonom, ale cítím, že i mě se to osobně dotýká. Existuje praktická potřeba vytvořit nový systém signálních mechanismů, které budou fungovat lépe než to, co jsme znali doposud. A nejde jen o signální mechanismy. Jak by měla vypadat měnová a fiskální politika? Znova se objevují hlasy volající po zlatém standardu. Je to řešení? Nabízí lepší odpověď keynesianismus nebo naopak rakouská škola? Přečtěte si v knize.

Ještě k signálním mechanismům. Jako prakticky orientovaný ekonom jsem řadu let trpěl absencí dobrého varovného mechanismu proti bublinám. V situaci, kdy za poslední deset či dvanáct let máme na burzách jednu bublinu za druhou (samozřejmě včetně bolestivých propadů), je něco podobného takřka životní nutností. Když budete klientovi vykládat o hypotéze efektivních trhů, vynadá vám do idiotů odtržených od skutečného života – a bude mít pravdu!

Částečně jsem se problému signalizace bublin věnoval již v šestém vydání Investiční strategie, ale stále jsem nebyl spokojen. Běžně známé indikátory jsou tak nespolehlivé – P/E, technická analýza, kdyby takto špatně fungovala lékařská diagnostika, polovina z nás by už možná nežila.

Během prací na Financích po krizi jsem ovšem našel něco, co mě překvapilo. Představte si číslo, které lze vypočítat na základě veřejně dostupných statistik, navíc nezfalšovatelných – žádné výkazy zisků, které lze různě „kuchtit“. A toto číslo je schopno předpovědět 70 % hodnoty budoucích výnosů na příštích deset let. Kdyby hypotéza efektivních trhů byla pravdivá, nic takového by fungovat nemohlo. Snad padesátkrát jsem kontroloval, kde jsem udělal chybu. Zatím jsem žádnou nenašel. Kdybych jen tento indikátor znal v roce 1999 – snadno bych si byl mohl vypočítat, že průměrný výnos akciového indexu DJI 30 bude poblíže nuly...

Je tu ale ještě třetí část knihy: cosi jako Nostradamova proroctví. Na rozdíl od něho nepíši ve verších, ale jsem o to konkrétnější. Světové ekonomice hrozí čtyři apokalyptičtí jezdci: neřízený propad veřejných financí, demografický posuv, inflace (teď se sice mluví spíše o deflaci, ale to je velmi krátkozraká perspektiva) a nakonec vyčerpání energetických zdrojů, zejména ropy.

Veřejné finance jsou mnohem větší problém, než si kdo uvědomuje. Lidé si myslí, že když byla situace vážná posledních dvacet let, že se ještě dvacet let udrží. Ale to nemusí být pravda. Demografický posuv je pomalá, proto zanedbávaná hrozba. Inflace je způsobem, jak vlády zpravidla rozpouštějí své dluhy. Lze dnes věřit centrálním bankám, že již nikdy nic podobného nepřipustí? Řekněte to nahlas do zrcadla a zkuste se přitom nesmát. Konečně energetické zdroje. Peněz na zemském povrchu přibývá, ropy pod povrchem ubývá. Zeptejte se libovolného geologa, například skvělého Václava Cílka, kterého rozsáhle cituji.

Krátce řečeno, snažil jsem se napsat knihu, která přinese nějaký užitek – nejen témata pro kavárenské diskuse, ale hmatatelný, finančně vyjádřitelný přínos. Protože kdo je varován včas, může ještě leccos zachránit.

Pavel Kohout, ekonom a publicista. Pohybuje se na českém kapitálovém trhu od roku 1993. Pracoval postupně ve společnostech PPF, Komero, ING Investment Management a opět PPF.
V roce 2007 se stal spoluzakladatelem finančně poradenské firmy Partners, kde působí jako ředitel pro strategii. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV).