Situace české koruny je značně odlišná. Naše měna posiluje nejen vůči dolaru, ale i vůči euru. Důvodem je rychlý růst naší ekonomiky při relativně nízké inflaci. Euro od svého zavedení posílilo proti dolaru zhruba o 26 procent. Za stejné období však kurz české koruny vzrostl vůči americké měně o téměř 50 procent. Kdybychom přijali euro, toto výrazné zhodnocení koruny k dolaru by nebylo možné. Jednoduše řečeno, cena peněz, které by byly oficiálním platidlem rychle rostoucí české ekonomiky (tedy eura), na devizovém trhu by byla nepružná. Důsledkem by velmi pravděpodobně byla vyšší inflace. Zastánce rychlého přijetí eura, Jan Švejnar, sám přiznává, že rychlejší cenový růst by byl „vyrovnán“ růstem mezd.

Je s podivem, že o těchto problémech nemluví čeští exportéři. Ti tlačí na rychlé přijetí eura, protože růst koruny při vývozu do eurových oblastí snižuje jejich zisk. Avšak v případě, že by v důsledku přijetí eura rostla inflace a mzdy, zvýšily by se náklady producentům – tedy i exportérům – také. Jen by ke zvýšení nedošlo v kolonce „ostatní finanční náklady,“ kam se zapisují kurzové ztráty, ale v kolonce „osobní náklady,“ kde se evidují platy zaměstnanců. Vývozci tak zřejmě spoléhají na to, že růst tohoto druhu nákladů by se jim dařilo brzdit. Nakolik je takový předpoklad správný v situaci, kdy cenová úroveň v České republice je stále citelně nižší, než cenová úroveň v eurozóně, je obtížné posoudit.

Má rozhodovat nabídka a poptávka?

Zásadní otázkou je také stanovení základních úrokových sazeb pro danou měnu. Jak již bylo uvedeno, špatnou zkušenost s neodpovídající sazbou mělo například Německo. Příliš vysoká sazba může snížit hospodářský růst nebo jej dokonce překlopit v pokles. Rizika však přináší i opačný problém – úrokové sazby, které neodpovídají lokálnímu cenovému růstu a jsou příliš nízké, mohou znehodnotit úspory obyvatelstva. Místo, aby cena hotovosti – úrok – co nejpružněji reagovala na nabídku a poptávku po penězích na jednotlivých lokálních trzích, znamená eurozóna něco jako Federální cenový úřad pro peníze. Rozhoduje plošně, bez ohledu na specifika daných národních (a tedy relativně homogenních) trhů. Jde v zásadě o stejný problém, jako v případě neodpovídajícího devizového kurzu – cena peněz (tedy úrok) je neflexibilní. Zajímavé je, že neměnnost cen u běžného zboží a služeb chápeme jako nelogickou a škodlivou. Ostatně, následky komunistického systému s pevnými cenami jsme měli možnost čtyřicet let zkoušet na vlastní kůži. Když jde však o peníze, které v dnešní době nemají pevnou vazbu na zlato a představují tedy víceméně také tržní produkt, jsou nám rizika zatuhlých cen lhostejná.

K přijetí eura jsme se zavázali již v přístupové smlouvě. Debatu tedy můžeme vést spíše o tom, kdy euro přijmout, nikoli zda vůbec. Bez ohledu na časově podmíněné makroekonomické podmínky se tak vzdáváme zásadního nástroje ovlivňování národního hospodářství. Když už jsme se k tomuto politicko-ekonomickému kroku odhodlali, měli bychom se snažit alespoň minimalizovat rizika ekonomická. Obecně lze říci, že společnou měnu bychom měli přijmout až při dokonalé homogenizaci české ekonomiky se zbytkem eurozóny (která sama ovšem homogenní zdaleka není). Snad by tedy mohlo platit: čím později, tím lépe. Čirým šílenstvím je však považovat účast v eurosystému za prestižní záležitost a vstupovat do něho bez ohledu na reálnou připravenost naší ekonomiky.

(Autor: Jiří Zahrádka, Euportal.cz)