Za virtuální peníze si nic nekoupíte. A ani to nechtějte

Také nesouhlasíte s tím, že věci, co jsou zadarmo, jsou nejlepší? Hm, dlouho jsem si to myslel taky, ale… K dnešnímu zamyšlení mě vedlo několik událostí. Předně – mediální byznys. Snad jste si všimli, že se v mediích na závěr roku, vlastně po letošní celý rok, hemžily stránky všemožnými soutěžemi. Tu se dalo vyhrát luxusní auto, jinde zase konkurenční hodně drahé vozidlo, tam zase několik milionů korun. Náměty soutěží byly podobné – ten kdo „investoval“ virtuální peníze a získal nejvíc, mohl si dělat zálusk na první cenu. Slovo virtuální je ale alfa omegou všeho.

Dalším střípkem do mozaiky úvahy nad tím, zda je dobré brát věci zdarma, je návštěva kolegy, který se profesionálně zabývá ekonomickými radami těm, kteří o to stojí. „Nikdy nečekej nic od toho, kdo ti něco nabízí zadarmo,“ tvrdil mi. „Spíš se snaž ze všeho udělat byznys.“ Pak to podle něj bude fungovat na sto procent. A jako mávnutím kouzelného proutku odezní úvahy o tom, proč něco nefunguje, proč něco nejde, a co zlepšit. Všimněte si, že nemluvím o konkrétních cenách, poplatcích, investicích.

Podle několika analýz totiž člověk jinak zachází s vlastními penězi, ovšem zcela jinak s virtuálními. „Vždyť o co jde, z cizího krev neteče,“ řekne si většina z nás. Jenže ouha, když pak dojde na lámání chleba, třeba v podobě poklesu vybrané investice, bolí ztráta „cizích“ peněz méně, než vlastních. A pak třeba uslyšíte: „S vlastními bych do toho nikdy takhle nešel/-a.“ Ale proč? Když se neumíme chovat k cizímu majetku, tak jako ke svému, jak můžeme čekat něco „dobrého“?

Češi zkrátka neumějí zacházet s cizím majetkem. Nevěříte? Tak si přečtěte následující titulky: Průtahy a zbytečně vynaložené miliardy. Budování velkých staveb doprovází plýtvání a korupce. Úřady důsledně neposuzují a nehodnotí jednotlivé varianty. Realizace staveb trvá příliš dlouho a není snaha ho zefektivnit a zlevnit. Chcete pokračovat? Je na to lék? Prý je, říkal mi známý, který se pohybuje v investorském prostředí. Prý… ti hoši by měli stavět za vlastní, hned by prý vypadalo všechno jinak a lépe. Jenže to pořád neumíme a často ani nechceme umět, vždyť, co kdyby…

Lékem také může být chování elit. Že je to hloupost, říkáte si? Zase mám tu svou oblíbenou odpověď. Je a není. Vždyť, co si mají lidé myslet o tom, když se, odhlédnuto od tradičního koloritu, dva největší političtí nepřátelé vlastně sejdou v jednom bodě. O čem mluvím? O cizích penězích. Zatímco ten první z politických nepřátel chtěl, vida před sebou neradostné (rozuměj prázdné) zývání státních financí, změnit alespoň něco, co jde, ten druhý od začátku dštil síru a kouř a kritizoval bez ohledu na původ věci, všechno. A naráz je všechno prý celkem v pořádku. Že ty návrhy toho prvního nejsou tak nějak úplně mimo. Říkáte si, jestli se hoši nezbláznili a co vlastně jde? A že jsem to zjednodušil? Máte pravdu, ale tak, jak se chovají „elity“ k penězům nás všech, budeme se chovat i my k těm cizím majetkům. A bohužel, když se to nezmění „odzdola“, nezmění se to ani nahoře. Vždyť, když mě chcípla koza, tak ať sousedovi taky. A uzntejte sami, že... i když mu to často přejete, nakonec budete smutní oba.