Školství vplulo do nejrozsáhlejších změn v historii vůbec

Možná si to ještě pamatujete… Když šli dnešní pětatřicátníci poprvé do první třídy základní školy, neslo se většinou škamen rozhlasové vysílání, ve kterém ministr školství pyšným hlasem hřímal něco o tom, že je to poprvé, kdy se děti budou učit po novu. Začíná prý éra nové výuky. Postupně, jak děti rostly, začalo se mluvit o nových maturitách, nových přijímacích zkouškách na vysokou školu… Bohužel se však v průběhu let ukázalo, že vše nové, nemusí být přínosem. Nejen pro děti, ale především pro jejich znalosti do života.

Od té doby sice uplynulo pěkných „pár“ let, ale permanentní reformy ve školství od změny režimu ne a ne dospět do konečné, pro všechny přijatelné fáze. Možná, že teď se zdá, že bychom konečně mohli dojít Edenu. I když… Školské odbory, snad opravdu vedeny snahou zlepšit učitelům podmínky pro jejich práci, varují vládní úředníky před drastickým šetřením. Když jim prý vláda nepřidá požadovaných pět procent ke stávajícím mzdám, bude zle. S trochou ironie bychom mohli říct: „Nám je fuk, že chcete šetřit, my prostě chceme přidat.“

Kritici těchto poměrů pak na podobná slova zvedají obočí a s tázavým pohledem opáčí: „Sakra, co by ti kantoři ještě chtěli? Průměrný plat přes dvacet tisíc korun čistého, dva měsíce prázdnin, pracovní doba o které snad sní většina populace, a oni chtějí přidat zrovna ve chvíli, kdy je naordinované všeobecné šetření…“ V tomhle si vláda kladné body v komunikaci nepřipsala. A netýká se to jen vysvětlení učitelům, že zkrátka v nejbližších letech nedostanou přidáno tolik, kolik by vyhovovalo jejich apetitu. Naštěstí odborářští bossové nejsou většina učitelů.

Letos domácí školní docházku ovšem čekají fatální změny. Do základních škol totiž vůbec poprvé v historii vstupují tzv. školní vzdělávací programy. Letos to čeká první a šesté třídy, v dalších letech se postupně budou přidávat další ročníky. Druhé a sedmé třídy napřesrok, a pak postupně dál. Gymnázia se k experimentu připojí od začátku září 2009 a časem i ostatní střední školy. A co je cílem reforem? Jednoduchá úvaha - místo biflování a učení zpaměti více komunikace, improvizace a vyhledávání informací, které povedou k samostatnému zpracování a hledání správné odpovědi na zadanou otázku. Děti se mají naučit více diskutovat, obhajovat své názory, přemýšlet a navrhovat řešení.

To je přece úžasné, napadne vás, když si plán Ministerstva školství České republiky přečtete. Konečně…, chtělo by se dodat. Vždyť přece vždycky tak nezáživné obory, jako fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis můžou školy nově například spojit do oblasti Člověk a příroda nebo hudební a výtvarnou výchovu do oblasti Umění a kultura. A přestože samotní učitelé nové změny vesměs vítají, odboráři vedou stále svou: mají prý málo peněz.

I proto vás třeba může napadnout, že nahrazením pevných školních osnov moderním „volně“ probíhajícím rámcovým vzdělávacím programem by se měli odborářští bossové (a to nejen ve školství) rozhodně nechat inspirovat. O tom, že situace ve státní správě, co se trhu práce týká, není nejen u nás zrovna ideální, svědčí i vystoupení francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Proč právě jeho? Francie je totiž známa svým levicovým vnímáním a sociálním přístupem právě k trhu práce. „Jeho“ Francouzi však, kterým předchozí levicové vlády zajistili pod pláštíkem snížení nezaměstnanosti pětatřicetihodinovou pracovní dobu, budou muset zřejmě tvrdě zvykat na novinky. V rámci reforem totiž hodlá Sarkozy nejen zvýšit pracovní týden, ale zavést i na místní poměry hodně odvážné novinky. Jak si totiž všiml zpravodaj České televize v Paříži, typického Francouze, v pátek odpoledne a ve středu vůbec v práci nezastihnete… A to zvýšení konkurenceschopnosti Francouzů rozhodně nepřidává. Prezident pak chce ve školní přípravě změnit uvažování a připravit mladé na to, že se o sebe budou muset tvrdě starat sami.

Škola v České republice tak může mít zas v něčem náskok. Podle záměrů reformátorů má totiž připravit dítě přesně na to, o čem mluví Sarkozy. A chce toho dosáhnout „dramatizací“ výuky. Zkrátka, jako na divadle. Klíčem ke všemu, bude snaha učitele zaujmout. A není divu. Vždyť sami, když musíme poslouchat monotónní exposé přednášejícího na nějakém školení, či semináři, po dvaceti minut usínáme. A nebýt coffe breaku, jistě by nejeden z nás dal hlasitě najevo při otevřených ústech, co si o nudném přednášejícím myslí. A po dětech chceme, aby byli v pozoru. Souhlasím s tím, že za odpovídající práci má být odpovídající odměna. Jenže místo dohadů o tom, proč někdo nemůže dostat pět procent, když zkrátka nejsou peníze, bychom měli tlačit na to, aby se diskutovali, jak dětem v rámci reálných podmínek zlepšit jejich výuku tak, aby je to bavilo. Když to bude bavit děti, bude to pak bavit i nás. A to není málo.