Čeká nás jaderná politická budoucnost?

Dlouho jsme v domácích luzích a hájích nebyli zvyklí diskutovat argumenty. Místo toho jsme si zvykli, tak nějak všichni, místo věcných slov, faktů a dat zvyšovat hlas, či napadat oponenta nejrůznějšími odkazy do minulosti. Vždycky se mi líbilo, když se i v České republice objevil člověk, který se vydal proti „mase“ názorové „většiny“ a na vlastní riziko se vydal proti proudu. A to i přesto, že společenská, či přímo politická „objednávka“ vyžadovala úplně něco jiného.

Každý si jistě do popisu takového kandidáta dosadí svého favorita, pro někoho to může být stávající prezident, pro jiného bývalý prezident, pro dalšího šéf jedné politické strany, pro jiného zas jeho přímý konkurent. Anebo někdo úplně jiný. Pondělní vydání rakouského časopisu Profil ukázalo, že opravdu ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. A že jít proti proudu argumenty, podpořené autoritou své funkce je sice jen na rozhodnutí každého z nás, ale ani v zavedených demokraciích to nemusí stačit. Ba naopak.

Rakouský týdeník zpovídal šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Muhammada Baradeje. Celý rozhovor se točil spíše k tématům jaderných rizik, vyvolaných nejrůznějšími příčinami, ale i přesto několik otázek bylo věnováno rakouskému strašáku č. 1, totiž české elektrárně Temelín. Po přečtení rozhovoru si ale musela většina čtenářů položit otázku: Copak nám to šéf MAAE chtěl říct? Vždyť do nás hustěj (a teď si znovu dosaďte sami, kdo) úplně jiné informace. Baradej některými svými odpověďmi podle komentátorů překvapil. Zvlášť, když téměř v závěru rozhovoru nekompromisně prohlásil: „Jihočeská jaderná elektrárna Temelín pro mě nepředstavuje žádné nebezpečí.“ Jistě, fungování jaderné reakce nemůžete nikdy stoprocentně prohlásit za bezpečné, ale Baradej, a to i přesto, že žije v Rakousku (anebo právě proto), neváhal s klidným svědomím říct, použiju možná silný výraz, pravdu. Anebo to, co si skutečně myslí.

Lidé na západě nejsou v mnoha ohledech jistě jiní, než my, východoevorpané, zvyklí z totalitních let spíše mlžit, lhát, anebo zkrátka nemluvit pravdu. Co kdyby, náhodou… Takže ti „zápaďáci“ to mají v mnoha ohledech jednodušší. Říkají zkrátka to, co si myslí. A co mají za svou pravdu. Největší paradox ovšem zazněl v rozhovoru mnohem dřív, než u otázku o Temelínu. Baradej totiž říká, že aniž by si to Rakušané dnes připustili, za dvacet, třicet let budou energii z jádra potřebovat taky. A pak bude jedno, kde ta fabrika na elektřinu bude stát. A karty by se mohly rychle obrátit.

Mezi řádky pak najdeme mnoho skrytých poučení a možných náznaků pro naše budoucí rozhodování. Byznysmeni jistě spřádají plány, jak vydělat na stavbě, provozu či dodávkách technologií do Rakouska, politici už možná horečně formulují svá stanoviska o tom, kdo vlastně může říct a v jakém okamžiku tu kterou větu, a co je vlastně ta pravda, investoři si mnou ruce nad možným vývojem akcií zainteresovaných firem. A co my, reklamní hantýrkou zvaní „průměrní“ lidé, kteří nevidí do karet ani jedné ze zúčastněných skupin? Stačí nám pohled na kurzovní lístek? Anebo - můžeme beze všeho věřit napsanému? A řečenému?

Aktivisté z hornorakouské organizace Atomstopp, kteří pořádají blokády hranic v ČR, v oficiální tiskové zprávě označili Baradejovo ohodnocení situace ohledně Temelína za nesprávné. A kdo by čekal něco jiného, mýlí se, a Baradejovy rady jsou podle expertů Atomstopp (kteří jako jediní mají zřejmě patent na rozum) "pochybné". Už několik měsíců se snaží přimět rakouskou vládu, aby kvůli jihočeské jaderné elektrárně podnikla proti České republice právní kroky. I to dokazuje, že strach způsobuje spíš tmářství, než pomáhá najít kompromis, který by se líbil všem. A i když je jistě nejen pro Atomstopp riziko možné havárije jaderného kolosu jen několik kilometrů od rakouských hranic veliké, dštění síry, a tvrzení o tom, že odborníci lžou, cestu dopředu nezajistí a ani nenaznačí. Což ale platí nejen v jaderné energetice.