Eurozóna jako celek zaplatila v roce 2025 na úrocích z veřejného dluhu přibližně 1,9 procenta svého HDP. Česko naproti tomu zhruba 1,3 procenta HDP

Eurozóna jako celek zaplatila v roce 2025 na úrocích z veřejného dluhu přibližně 1,9 procenta svého HDP. Česko naproti tomu zhruba 1,3 procenta HDP. V poměru k výkonu ekonomiky jsou tedy úrokové náklady eurozóny skoro o polovinu vyšší než české.

Přesněji: rozdíl činí přibližně 47 procent.

Eurozóna sice zpravidla financuje jednotku veřejného dluhu levněji, jenže zároveň je jako celek výrazně zadluženější. Veřejný dluh eurozóny dosahuje zhruba 87 procent HDP, zatímco český je přibližně poloviční.

Proč mají země eurozóny navzdory levnějšímu financování tak vysoké zadlužení?

Odpověď nabízí letošní studie portugalských ekonomů Antónia Afonsa a Catariny Farinhy Mirandy, zveřejněná ve vědeckém časopise Empirica. Autoři analyzovali evropské ekonomiky v letech 1990 až 2021 a zkoumali jejich takzvané fiskální reakční funkce. Jinými slovy sledovali, zda vlády reagují na růst veřejného dluhu zlepšením primárního rozpočtového salda.

Výsledek je pozoruhodný.

Při zvýšení poměru veřejného dluhu k HDP o jeden procentní bod zlepšují státy eurozóny své primární saldo v průměru jen přibližně o 0,046 procentního bodu. U evropských zemí mimo eurozónu je reakce více než dvojnásobná, kolem 0,104 procentního bodu.

Země stojící mimo euro tedy podle této studie reagují na růst zadlužení podstatně rozhodněji. Ještě důležitější je, že autoři zkoumají chování stejných států před vstupem do eurozóny a po něm. Po přijetí společné měny se jejich fiskální reakce na rostoucí dluh dále oslabuje, přibližně o 0,062 procentního bodu.

Nejde tedy jen o prosté srovnání dvou různých skupin států. Výzkum naznačuje, že po vstupu do měnové unie se mění samotné chování vlád vůči zadlužení.

Další studie Afonsa a Franciska Gomes-Pereiry, publikovaná v roce 2025 v časopise Economic Modelling, tento mechanismus dále prohlubuje. Autoři analyzují dvanáct zemí eurozóny v období 2003 až 2022 a docházejí k závěru, že expanzivnější měnová politika ECB oslabuje fiskální reakci vlád na růst dluhu. Když jsou měnové podmínky uvolněnější, vlády po růstu zadlužení méně razantně zlepšují své primární saldo. Restriktivnější měnová politika naopak fiskální reakci zesiluje.

Řečeno jednoduše: čím méně další dluh bolí na úrocích, tím menší je tlak na politiky, aby jej krotili.

Proto nelze nižší úrokovou sazbu automaticky zaměňovat za fiskální výhodu. Levnější půjčování může krátkodobě snížit náklady dluhové služby, ale současně může změnit chování vlády a zvýšit množství dluhu, který je ochotna vytvořit.

Ve výsledku se pak výhoda nižších úroků zcela smazává, takže jsme svědky právě toho, že eurozóna přes nižší úroky na svých dluhopisech platí za dluh v poměru k HDP o takřka 50 procent více než Česko.