Čína je vlastně přebytkovým trpaslíkem. Co kdyby se změnila na Čínskou unii?

Ekonom Scott Sumner tvrdí, že většina jeho kolegů má mylný pohled na čínskou ekonomiku, její exportní sílu a důsledky. K tomu přidává pár základních, ale málo známých faktů, která docela překvapí. I na ně bych se dnes chtěl podívat, protože mimo jiné ukazují, že Čína je svým způsobem exportním trpaslíkem.

Tančit musí vždy dva: Pan Sumner do značné míry poukazuje na to, že jedna věc je v ekonomii účetní identita, druhá příčina a důsledky, které za ní stojí. To je celkem známé téma, relevantní například pro rovnici směny a vztahy mezi množstvím peněz v ekonomice, rychlostí jejich oběhu, reálným výkonem ekonomiky a inflací. Pan Sumner se ale zaměřuje na obchodní bilance a bilance běžných účtů (širší měřítko zahrnující i některé příjmy jako dividendy, úroky). Pan Sumner pak ve vztahu k Číně píše:

„Pro svět jako celek by saldo běžného účtu měl být přesně nulové. V důsledku toho existuje představa, že každá země, která vykazuje přebytek běžného účtu, „nutí“ zbytek světa k vykazování deficitu běžného účtu. Jenže stejně tak by potom platilo, že každý jednotlivec, který se rozhodne stát se čistým věřitelem, „nutí“ všechny ostatní lidi na planetě Zemi, aby se stali čistými dlužníky.“

To je mé oblíbené téma, rád tu poukazuji na to, že na každý vztah musí být dva. Vytváření dluhů tak znamená i vytváření pohledávek. Musí tu dohromady tančit dlužník i věřitel, snaha si půjčit i snaha půjčit (tedy spořit). Ve výsledku pak sedí pohledávky na závazky (účetní identita), ale vznik tohoto stavu může mít řadu podob. Hlavním tahounem může být snaha si půjčovat, nebo naopak snaha půjčit. Což se projevuje na ceně, která daný trh čistí. Stejný tanec dvou probíhá i u mezinárodního obchodu a výsledných deficitů a přebytků. I zde může být tahounem hlavně snaha dovážet, nebo vyvážet. Nakonec vznikne účetní identita, ale podkladové příběhy se mohou lišit.

Změna perspektivy: Chce tedy Čína spíše vyvážet a to tlačí zbytek světa do deficitů? Nebo chce zbytek světa hlavně dovážet a to otevírá Číně dveře pro přebytky? To už je jemnější diskuse, kterou výsledné rovnítko mezi světovými dovozy a vývozy nepostihne. Pokud na toto rovnítko nasadíme příběh, jde o názor a o to, jak moc je opřen v dodatečných měkkých a tvrdých informacích. Svůj pohled na Čínu a její roli v globálním obchodu tu občas prezentuji, naposledy nedávno v souvislosti s tím, „zda to v Číně má směřovat ke globálnímu monopolu“.

Dnes bych tak po této myšlenkové rozcvičce přešel k něm zajímavým faktům. Pan Sumner totiž poukazuje na následující data týkající se přebytků běžného účtu:

--Čína (1400 milionů obyvatel) generuje přebytek 184,3 miliardy dolarů, neboli 131,6 dolarů na obyvatele. Východní Asie bez Číny (200 milionů obyvatel) má přebytek 246,1 miliardy dolarů neboli 1230 dolarů na obyvatele. Severní Evropa (140 milionů obyvatel) má přebytek 180,2 miliard dolarů neboli 1287 dolarů na obyvatele.

--Japonsko má celkový přebytek 77,75 miliard dolarů, Jižní Korea má přebytek 73,78 miliard dolarů, Tchaj-wan přebytek 62,53 miliard dolarů, Singapurský přebytek dosahuje 32,0 miliard dolarů, německý přebytek je 70,9 miliard dolarů.

Pokud tedy přepočteme přebytky běžných účtů na obyvatele, Čína je v této oblasti vlastně trpaslíkem. Pan Sumner v této souvislosti píše: „Severní Evropa i východní Asie bez Číny mají přebytky běžných bilancí na obyvatele, které jsou téměř desetkrát větší než ten čínský. To naznačuje, že Evropa a Asie bez Čína jsou skutečnými padouchy. Tedy alespoň pokud považujete přebytky běžných bilancí za hřích. Já ne.“ K tomu ekonom poukazuje na to, že přebytky a deficity jsou technicky ovlivněny tím, kde jsou nakresleny státní hranice (což samozřejmě úzce souvisí s oním přepočtem na obyvatele):

Pokud by se Čína například uspořádala ve stylu EU a byla unií jednotlivých nezávislých kantonů, obrázek deficitů a přebytků by se u ní a v celém světě výrazně změnil. Zrovna tak se třeba vůbec nemluví o tom, jaké deficity a přebytky existují mezi jednotlivými státy USA. Znamená to ale, že tyto ukazatele jsou vlastně irelevantní? Vůbec ne a tomu se budu věnovat někdy příště.