Všude ve světě ziskové žně, ovšem s jednou velkou výjimkou

V podstatné části světa jsou nyní ceny akcií relativně k ziskům firem z historického pohledu mimořádně vysoko. A mimořádně vysoko je i ziskovost obchodovaných společností. Jinak řečeno, vysoko je PE a také jeho jmenovatel, tedy E. O tomto E to platí z pohledu historie, ale také z hlediska návratnost vlastního jmění. Což je dost relevantní ukazatel. V tom všem je přitom na světě jedna velká výjimka. A já dodám pár souvisejících příběhů.

Jak jsem naznačil, následující graf s návratnostmi vlastního jmění ROE může dost připomínat ten s valuacemi světových akciových trhů. V obou případech totiž vidíme hodnoty, které jsou vysoko nad historickými standardy. Onou velkou výjimkou je pak Čína. Její společnosti dosahují zisků, které jsou relativně k výši jejich vlastnímu kapitálu (v jeho účetní hodnotě) dost nízko. Tedy relativně k historii ROE v této zemi:

Dnes bych k uvedeným jevům rád zmínil následující:

Za prvé, valuace nejsou vysoko proto, že je vysoko současná ziskovost. Jak jsem psal, vysoko je PE, tedy poměr cen k ziskům, i ono E (tedy jmenovatel tohoto poměru). PE závisí na očekávání budoucí ziskovosti a k tomu na požadované návratnosti. Nyní je tak očekávaný růst zisků velmi vysoko a druhé (zejména kvůli rizikovým prémiím) zřejmě nízko.

Za druhé, vysoká ROE naznačují, že firmy vydělávají na každý dolar, euro, libru atd. doposud investovaného vlastního kapitálu „hodně“. Ono hodně by přitom nemělo být ani tak porovnáváno k historii ROE, jako k návratnosti požadované. S čísly uvedenými v grafu přitom většinou nemusíme tyto požadované návratnosti nějak detailně počítat. Je totiž zřejmé, že ROE je vysoko nad tím, co se „požaduje“. To by obratem mělo znamenat, že firmy mají velkou motivaci přidávat další kapitál – investovat a na tyto výdaje realizovat zase vysoké ROE. To ale platí, pokud by se návratnost nových investic podobala návratnosti těch starých. Pokračovat bychom pak mohli o tom, nakolik jsou vysoká ROE dána třeba pozicemi na trhu, které připomínají pozice monopolní.

Za třetí, Čína je se svým ROE historicky poměrně nízko. A nemusíme být experti na tuto zemi, abychom to vztáhli k celkovému ekonomickému modelu této země. Tedy k tomu, že model stojí na pokračující expanzi výrobních kapacit, která sebou nutně nese klesající marže a zisky. V této souvislosti doporučím i mou úvahu z minulého týdne o tom, zda to vše v Číně má směřovat ke globálnímu monopolu (stejně, jako se kdysi podobně a mylně uvažovalo o Japonsku). Na druhou stranu tohoto „nízkého“ ROE v Číně platí i následující: Bezrizikové sazby se nyní v této zemi pohybují ani ne na 2 %. ROE ve výši téměř 12 % tak i se slušnou rizikovou prémií nevypadá úplně anemicky. Pak bychom se ale mohli bavit o finanční represi a o tom, proč jsou sazby pod 2 %.

Za čtvrté, historicky nízké ROE v Číně je stále vyšší, než současné historicky vysoké ROE v Japonsku. Tedy v zemi, která bývá docela často zmiňována jako vodítko toho, co by se mohlo dál dít v Číně. A proč je ROE v těchto dvou zemích cca poloviční ve srovnání s americkým? Zřejmě i po očištění o odvětvovou strukturu trhu bychom viděli rozdíl ve prospěch USA. A dostali bychom se ke strukturálním tématům, jako je flexibilita a dynamika firemního sektoru, tah na nové příležitosti, fungování trhu práce a trhů dalších a tak dále. Včetně zmíněných a možných monopolních jevů na straně jedné a (čínské) kapacitní hyperkonkurence na straně druhé.

Výsledky firem - tržby, zisk