Vláda chce zásadně říznout do penzijního spoření. Směr dává smysl, ukazuje i Estonsko

Vláda dnes projednává patrně nejzásadnější zásah do českého penzijního spoření od roku 2013. Největší odpor vyvolává plán ministerstva financí razantně snížit poplatky penzijních společností. U transformovaných, konzervativních, smíšených a dynamických fondů má úplně zmizet výkonnostní poplatek a poplatek za správu má být zastropován na 0,5 procenta ročně. Výjimkou mají být alternativní fondy.

Zásah představuje nakročení správným směrem. Český třetí pilíř má problém: stát jej dlouhodobě dotuje, ale navzdory tomu v něm ubývají lidé a zvláště mladé příliš neláká. Na konci roku 2022 mělo penzijní připojištění či doplňkové penzijní spoření bezmála 4,4 milionu lidí, letos na konci března už necelých 3,9 milionu. Úbytek tedy přesahuje půl milionu účastníků. Penzijní společnosti přitom spravují přes 660 miliard korun.

Slabým místem je právě mladá generace. Podle údajů ministerstva za rok 2025 mělo penzijko přibližně 433 tisíc lidí mladších třiceti let, včetně zhruba 171 tisíc dětí. To je málo na produkt, jehož hlavní ekonomická výhoda spočívá právě v dlouhém investičním horizontu.

Vláda proto nechce jen snižovat poplatky. Lidem do třiceti let má stát místo dnešních 20 procent vkladu přidávat 40 procent, u dětí se minimální měsíční vklad potřebný pro státní příspěvek sníží z 500 na 100 korun. Do 36 let věku má být navíc po nejméně deseti letech spoření možné jednou vybrat až třetinu vlastních vkladů a jejich zhodnocení. Náklady vyšší státní podpory ministerstvo nyní odhaduje zhruba na 1,1 až 1,6 miliardy korun ročně.

Neméně důležitá je změna investování. Novým klientům mají penzijní společnosti nabízet strategii životního cyklu. Do padesáti let má být nejméně 80 procent prostředků investováno v akciovém fondu, s blížícím se důchodem se portfolio začne automaticky přesouvat do konzervativnějších aktiv. To napravuje jednu z největších slabin českého systému – přílišnou konzervativnost v době, kdy má mladý člověk před sebou ještě třicet či čtyřicet let spoření. Transformované fondy s garancí každoročního nezáporného výnosu mají pak definitivně skončit na konci roku 2036. Stále v nich zůstává zhruba 1,7 milionu lidí.

Největší bitva se ovšem povede o poplatky. Ministerstvo se opírá o propočty ekonomů CERGE-EI, podle nichž může současná poplatková struktura při dlouhém horizontu ukrojit více než polovinu konečné hodnoty úspor. Ministerstvo proto uvádí modelový příklad, podle nějž by snížení poplatků mohlo po 35 letech zvýšit konečnou úsporu z přibližně 600 tisíc na 1,6 milionu korun. To je nutné chápat jako modelový propočet závislý na předpokladech výnosnosti a dalších parametrech, nikoli jako garantovaný milion pro každého klienta.

Penzijní společnosti namítají, že půlprocentní sazba je příliš nízká. Asociace penzijních společností se odvolává na studii EY, podle níž jejich náklady odpovídají zhruba 0,82 procenta spravovaného majetku, a varuje, že při 0,5 procenta se jim nemusí vyplatit získávat nové klienty. Spor tedy není o to, zda poplatky snižovat, ale jak hluboko lze jít, aniž stát poškodí fungování distribuční sítě a konkurenci.

Zahraničí přitom ukazuje, že poplatky penzijních fondů srazit lze. Zajímavým příkladem je Estonsko. Je však třeba přesně říci, že tamní reforma se týkala především druhého, původně povinného kapitálového pilíře, takže nejde o dokonale totožný systém s českým dobrovolným třetím pilířem.

Estonsko patřilo mezi země s vysokými poplatky a slabými reálnými výnosy. Reforma snížila maximální základní správní poplatek z dvou na 1,2 procenta a zavedla degresivní mechanismus: s rostoucím objemem peněz spravovaných jednou společností musel procentní poplatek klesat. Současně se prosadily levné indexové fondy. Nový hráč Tuleva už v roce 2018 účtoval kolem 0,34 procenta a dnes, v roce 2026, díky růstu objemu majetku a poklesu nákladů účtuje u svých fondů jen 0,28 procenta. Estonský trh nezkolaboval; konkurence a rozsah spravovaného majetku umožnily cenu správy výrazně stlačit.

Estonsko ovšem nabízí také varování. V roce 2021 země umožnila účastníkům druhého pilíře předčasně své peníze vybrat. Postupně tak učinila přibližně třetina přispěvatelů. Podle OECD byla v prvním roce asi čtvrtina vybraných peněz spotřebována, další čtvrtina zůstala na účtech a zhruba desetina šla na splácení dluhů. OECD upozorňuje, že to pro část domácností znamená riziko nižších příjmů ve stáří.

To je lekce i pro Česko. Penzijní peníze mají být levně spravované, investované výrazně dynamičtěji a systém má být přitažlivější pro mladé. Současně ale nemá smysl z penzijka udělat běžný spořicí účet, z něhož lze peníze kdykoliv vybrat a spotřebovat.

Vládní reforma proto míří z velké části správným směrem. Půlprocentní poplatek je velmi razantní zásah a bude legitimní diskutovat, zda je právě tato hranice dlouhodobě optimální. Argument, že české penzijní společnosti mohou fungovat pouze při nynější úrovni poplatků, však sám o sobě přesvědčivý není. Správa peněz je typickým byznysem úspor z rozsahu: čím více majetku fond spravuje a čím více procesů digitalizuje, tím nižší může být náklad na jednu investovanou korunu.

Český třetí pilíř nepotřebuje další kosmetickou úpravu státního příspěvku. Potřebuje levnější správu, dlouhodobě výnosnější investování a především mladé klienty. To, zda dnešní vládní návrh přežije následný střet s penzijními společnostmi a finančními zprostředkovateli v navržené podobě, bude klíčové. Estonská zkušenost ale ukazuje, že výrazné snížení poplatků samo o sobě penzijní trh zničit nemusí.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na X/Twitteru