Čínská auta na našich silnicích a kam by to vlastně u ní mělo směřovat?

Po roce 2020 se začala prudce měnit obchodní bilance Číny v oblasti automobilů. Do té doby se neobjevovala žádná masivní a dlouhotrvající mezera mezi dovozy a vývozy aut. Pak ale začaly exporty aut prudce růst a importy trendově klesat. Což je příběh dobře známý i v řadě evropských zemí považujících se za automobilovou velmoc. A v poslední době pro nás tento příběh dostává ještě konkrétnější rysy s tím, jak na silnicích vidíme rostoucí počet vozů čínských značek. Kam by to všechno mělo směřovat?

Nejdříve se podívejme na konkrétní vývoj u zmíněných exportů a importů aut v Číně. Vývozy se z úrovní kolem 1 milionu vozů dostávají nad 12 milionů a zatím se nezdá, že by se tento trend měl nějak lámat. Prudce se tak rozšiřuje i mezera mezi dovozy a vývozy a automobily se tak stávají oblastí s výrazným obchodním přebytkem. Což by v době, kdy Čína byla dílnou „triček a hraček“, asi málokdo predikoval. Příčinou je obecně jednak posun k novým automobilovým technologiím a souběžná mohutná vládní podpora tomuto odvětví.


Zdroj: X

Na téma, kam podobný vývoj směřuje, můžeme zaznamenat řadu úvah. Ty se točí kolem mnoha věcí, včetně toho, že Spojené státy a stále více i Evropa musí nějak razantně reagovat na čínskou státní průmyslovou a technologickou politiku. K tomu sledujeme, jak Čína skáče dopředu na samotném technologickém poli, od AI modelů až třeba po elektromobily. Já bych dnes nechtěl přidávat do řady úvah tohoto typu, místo toho chci připomenout jednu jednoduchou, ale docela opomíjenou věc:

Čína se snaží o prudký technologický rozvoj a zároveň se stále nemalou měrou drží svého starého ekonomického modelu. Založeného do značné míry na exportech, respektive obchodních přebytcích v řadě oblastí. Dá se lehce uvažovat o tom, že nové technologie mají být mimo jiné nástrojem k tomu, aby tento model udržely při životě. Své k tomu říká právě dnešní graf. Od triček se tak obchodní přebytky přesouvají k produkci s mnohem vyšší přidanou hodnotou. Zdálo by se tak, že pokud se Čína přesune a udrží v čele technologického rozvoje, bude dál „dílnou světa“. V úplně jiných oblastech.

Připomenout bychom si ale v této souvislosti měli, že pokud chce někdo do světa vyvážet a z něj ne tak moc dovážet, musí zbytku světa na nákup svého zboží půjčit. Zjednodušeně řečeno, na každé auto, které vyveze Čína do světa (a nepřiveze si nic nazpátek), musí světu půjčit. Pokud by tak neučinila a nerecyklovala tímto způsobem získané dolary, eura, jeny a další měny, kurz renminbi by posiloval. A nakonec zdražil čínské zboží tak, že by bylo nezajímavé. Takže kam to vše spěje, pokud vezmeme v úvahu tuto nutnost půjčovat světu na své obchodní přebytky?

V jednom extrému se toto kolečko vývozů a toku peněz jednou úplně musí otočit. Tak, aby Čína dostala zpět své pohledávky vůči světu. Aby svět mohl splatit své závazky vůči Číně. Jinak řečeno, pokud chce Číně dostat zpět to, co světu půjčila, musí mu „dovolit“, aby on do ní prodával více, než ona prodává jemu. Nosným mechanismem by byl samozřejmě právě měnový kurz. V druhém extrému bude Čína ždímat současný model až za hranice udržitelnosti. Pak se její pohledávky za světem stanou darem světu. Jejich hodnota klesne, nebudou z části splaceny. Mezi těmito extrémy existuje řada alternativ, ale princip zůstává:

Pokud někomu prodávám víc, než od něj kupuju, musím mu na to půjčovat. Pokud chci, aby tyto mé pohledávky byly jednou splaceny, musím jednou od něj začít více kupovat, než prodávat. Pokud k tomu nedojde, hodnota mých pohledávek klesne, část své produkce a exportů jsem mému sousedovi efektivně daroval. Což znamená, že pokud se limitem čínské exportní expanze a modelu jednou nestane konkurence jiných zemí, stane se jí ona sama. Tedy nemožnost donekonečna světu půjčovat na to, co vyrobím.

Už nyní to má praktickou aplikaci v tom, že Čína se snaží dostat hlavně na trhy, které mají větší dluhovou kapacitu – větší schopnost si půjčovat. Méně exportně zajímavé jsou pro ní tedy asijské země, více právě my v Evropě.

Foto: Chery