Finanční zajištění na stáří nekončí důchodem

Mít vlastní byt, penzijní spoření, případně další finance na účtech či investované v podílových fondech ještě neznamená, že máte o stáří postaráno. Pokud nemáte vyřešené dědické záležitosti, může smrt partnera spustit lavinu problémů, které zásadně ohrozí vaše klidné dožití. Společnost Freedom Financial Services upozorňuje, že lidé roky plánují důchod, ale naprostá většina z nich vůbec neřeší, co se stane s jejich majetkem po smrti, což je fatální chyba.

Úmrtí partnera: psychický šok, ekonomický pád

Smrt partnera je vždy zásadní životní změnou. Nejčastěji se mluví o psychické stránce – o truchlení, samotě a ztrátě životní opory. Stejně tvrdé ale mohou být ekonomické a sociální důsledky. S odchodem partnera často prudce klesnou příjmy domácnosti, zároveň přicházejí náklady na pohřební a hřbitovní služby, na dědické řízení a na vypořádání pozůstalosti. Může dojít k reálnému snížení nebo dokonce ke ztrátě majetku. Pozůstalý partner se může propadnout na okraj společnosti, přijít o část kontaktů a ocitnout se ve větší závislosti na cizí pomoci. Zvlášť ve vyšším věku je pro něj klíčové, zda měli manželé nebo partneři majetkové a dědické vztahy předem promyšlené. „Ve chvíli, kdy člověk přijde o partnera, je psychicky nejslabší. A právě tehdy na něj dopadnou důsledky toho, že majetek a dědění nikdy neřešili. To je kombinace, která umí zničit i jinak dobře zajištěné stáří,“ upozorňuje Jiří Šafařík ze společnosti Freedom Financial Services, která dědický plán zahrnuje od letošního roku do svého komplexního poradenství. 

Každý z nás jednou spustí dědické řízení

Zatímco invalidita je pro většinu z nás málo pravděpodobnou možností, dožití se starobního důchodu je pro většinu již pravděpodobné, vlastní smrt je pro všechny jistotou. V Česku každý týden umírá přibližně 2 100 až 2 200 osob, což znamená zhruba 112 tisíc úmrtí ročně. Každé takové úmrtí automaticky znamená zahájení dědického, přesněji pozůstalostního řízení. Musí proběhnout vždy, bez ohledu na to, zda po člověku zůstal majetek, nebo ne. Vede ho notář ve funkci soudního komisaře a jedinou podmínkou pro jeho zahájení je smrt zůstavitele. Jinými slovy: každý z nás jednou bude příčinou zahájení dědického řízení. „Je fascinující, kolik lidí má detailně propočítaný důchod, ale nulově promyšlené dědictví. Přitom dědické řízení je stoprocentně jistou událostí v našem životě – akorát ji nezažijeme my, ale naši blízcí,“ říká Jiří Šafařík.

Co se skutečně stane s majetkem po smrti partnera

U mnoha manželů tvoří většinu majetku společné jmění manželů. Obvykle jde o bydlení v podobě bytu nebo domu, finanční úspory a různé formy investic, někdy také o podíly v podnikání, ale patří sem i dluhy. Po smrti jednoho z manželů společné jmění zaniká a ta část, která náležela zesnulému, se stává součástí pozůstalosti, která se v dědickém řízení rozdělí mezi dědice. Spolu s tím se dědí i výlučné jmění zemřelého. Modelová situace může vypadat takto: společné jmění manželů činí 8 milionů korun, výlučné jmění manžela 1,5 milionu a výlučné jmění manželky 500 tisíc korun. Pozůstalý partner pak často až u notáře zjistí, že není výlučným vlastníkem bytu či domu, ve kterém žije, že o majetku musí rozhodovat společně s dětmi, sourozenci zemřelého či jinými příbuznými, a že bez jejich souhlasu nedokáže nemovitost prodat ani ji využívat podle svých potřeb. Spory a nevraživost mezi dědici pak mohou dramaticky ohrozit jeho klidné dožití. „Smrt partnera často nečekaně odhalí, jak málo byl majetek promyšlený. Když se do hry dostanou děti z prvního manželství, sourozenci a další příbuzní, pozůstalý partner může být zcela závislý na jejich vůli,“ vysvětluje Jiří Šafařík.

Mýtus „po smrti se to nějak rozdělí“. Realita: rozhodne zákon

Pokud člověk za života neprojeví jasnou vůli, jak má být s jeho majetkem po smrti naloženo, nastupuje tzv. dědictví ze zákona. Občanský zákoník pak rozdělí dědice do šesti dědických tříd, od manžela a dětí až po vzdálené příbuzné, jako jsou prasynovci a praneteře. Pokud se nenajde žádný dědic, majetek připadne státu jako odúmrť. V praxi znamená dědictví ze zákona propásnutou šanci ovlivnit rozdělení vlastního majetku. Často dochází k tomu, že se majetek roztříští na malé podíly, což je obzvlášť problematické u nemovitostí a rodinných firem. Rodiny se dostávají do vleklých sporů, pozůstalý partner je v ekonomicky i psychicky velmi obtížné situaci a rozdělení pozůstalosti je mnohými vnímáno jako nespravedlivé, přestože je plně „dle zákona“. „Dědictví ze zákona je typickou ukázkou pasivního přístupu: ‚já to neřeším, ať to za mě vyřeší zákon‘. Jenže zákon nezná vaše rodinné vztahy, vaše děti ani vaše přání. Zná jen paragrafy,“ shrnuje Jiří Šafařík.

Aktivní přístup: závěť a dědická smlouva

Kdo nechce, aby o jeho majetku rozhodoval stát místo něj, musí být aktivní. Základními nástroji, jak ovlivnit dědické řízení, jsou závěť a dědická smlouva. Závěť je jednostranný odvolatelný právní úkon, kterým zůstavitel vyjadřuje svou vůli, komu a v jakém rozsahu má připadnout jeho pozůstalost. Dědická smlouva je dohoda mezi zůstavitelem a jedním nebo více dědici, a jako dědický titul má vyšší právní sílu než závěť. V hierarchii platí, že dědická smlouva má přednost před závětí i před děděním ze zákona, závěť má přednost před děděním ze zákona a zákonná dědická posloupnost nastupuje až v tom, co není pokryto těmito aktivními nástroji. Oba instituty jsou však omezeny právy tzv. nepominutelných dědiců, tedy potomků zůstavitele a jejich potomků. Ti mají ze zákona nárok na povinný díl, zpravidla v penězích. Nezletilému dítěti musí připadnout alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilému alespoň jedna čtvrtina. V praxi tak zůstavitel nemůže své děti z pozůstalosti zcela vyloučit, pokud k tomu nemá zákonné důvody pro vydědění. Přesto většina lidí žádnou závěť ani dědickou smlouvu nemá. Závěť plánuje podle průzkumů sepsat asi třetina populace, ale reálně ji má jen zlomek lidí. „Myšlenka, že ‚děti se přece domluví‘, patří mezi nejdražší omyly českých domácností. Zvlášť když jde o bydlení nebo firmu. Závěť nebo dědická smlouva nejsou projevem nedůvěry, ale odpovědnosti,“ zdůrazňuje Jiří Šafařík.

Nepominutelní dědici: ochrana dětí, omezení volnosti

Institut nepominutelných dědiců chrání potomky zůstavitele před úplným opomenutím v závěti nebo v dědické smlouvě. Nepominutelným dědicem je dítě zůstavitele, a nedědí-li, pak jeho potomci. Nepominutelný dědic má právo nikoli na konkrétní věc z pozůstalosti, ale na peněžní vyrovnání odpovídající jeho povinnému dílu. Zákon stanoví, že nezletilému nepominutelnému dědici musí připadnout alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného podílu, zletilému alespoň jedna čtvrtina. 

Následující příklad ukazuje, jak se může pozůstalost změnit aktivním pořízením pro případ smrti: pokud má pozůstalost hodnotu 12 milionů korun a dědí manžel, zletilý syn a nezletilá dcera, pak by při dědění ze zákona každý z nich získal třetinu, tedy 4 miliony korun. Při závěti, která respektuje povinné díly, může manžel získat dvě třetiny majetku, zletilý syn jeden milion a nezletilá dcera tři miliony. Zůstavitel tak může preferovat finanční jistotu partnera, ale nemůže děti bezdůvodně zcela obejít.

Kdy začít dědictví řešit? Mnohem dříve, než si myslíte

Rozumný čas pro řešení dědických záležitostí nepřichází až „na stará kolena“. Vhodné je začít už ve chvíli, kdy si pořizujete vlastní bydlení, zakládáte rodinu, rodí se děti a začíná se projevovat vliv majetku na rodinný život. Druhou přirozenou etapou je období, kdy děti dospějí a vaše čisté jmění výrazně roste. Za pět minut dvanáct je situace, kdy ještě žijete a jste svéprávní – tehdy je stále možné pořízení pro případ smrti sepsat, ale časová rezerva je minimální. Jako praktický začátek slouží několik upřímných otázek: Jaký je skutečný rozsah našeho majetku včetně dluhů? Jak chceme dožít – kde, v jakém standardu a s jakou mírou jistoty? Kdo jsou naši potenciální dědici a jaké jsou mezi nimi vztahy? Jak by majetek vypadal, kdyby se dělil jen podle zákona? Má někdo z dědiců reálný zájem o konkrétní části majetku, například o rodinný dům nebo firmu? A co je nejdůležitější: jak se pravděpodobně dědici zachovají po naší smrti? „Dobře položené otázky jsou polovinou dědického plánu. Tou druhou polovinou je odvaha si na ně poctivě odpovědět – a podle toho jednat,“ říká Jiří Šafařík.

Co je dědický plán a proč bez něj finanční jistota kulhá

Dědický plán je předem promyšlený soubor opatření, úkonů a postupů, kterými se má po smrti naplnit vůle zůstavitele. Opírá se o dva hlavní cíle: zajistit klidné dožití pozůstalého partnera a předat majetek potomkům tak, aby nepoškodil rodinné vztahy. Tyto cíle se přitom mohou snadno dostat do konfliktu. Někdy se v praxi objevuje i opačná motivace – snaha co nejvíce omezit partnera, zmenšit podíly dětí nebo je zbavit dědického práva. O to důležitější je plán strukturovat racionálně. Východiskem je oblast lidí, tedy přehled vás a vašeho partnera, dětí, vnoučat a dalších osob, které v rodině hrají roli. Na ni navazuje oblast majetku, která zahrnuje soupis finančního, nemovitého, movitého a dalšího jmění a reálné stanovení jeho hodnoty. Třetím pilířem je samotný proces předání, tedy konkrétní volba nástrojů – zda využít dědickou smlouvu, závěť, darování za života nebo například svěřenský fond – a nastavení postupu tak, aby dědické řízení proběhlo pokud možno hladce a bez zbytečných konfliktů. „Dědický plán není jen papírem u notáře. Je to kombinace vztahů, čísel a práva, která rozhodne o tom, jestli vaše životní práce vaší rodině pomůže, nebo ji rozeštve,“ shrnuje Jiří Šafařík.

Finanční zajištění na stáří: bez dědického plánu jen poloviční práce

Spoření na důchod, investice a vlastní nemovitost jsou nezbytným pilířem finančního zajištění na stáří, ale samy o sobě nestačí. Pokud chybí promyšlený dědický plán, riskujete, že pozůstalý partner nebude mít jistotu, kde a z čeho bude žít, majetek se rozdrobuje a ztratí hodnotu a mezi dědici vzniknou hluboké konflikty. Vaše představa o spravedlivém a rozumném rozdělení majetku zůstane nenaplněná a o výsledku rozhodnou paragrafy a emoce druhých. „Provokativně řečeno: kdo řeší důchod a investice, ale ignoruje dědění, chystá pěkný majetek – pro notáře, právníky a rodinné spory. Skutečně zodpovědné finanční plánování na stáří končí až u kvalitního dědického plánu,“ uzavírá Jiří Šafařík ze společnosti Freedom Financial Services, která dědický plán zahrnuje od letošního roku do svého komplexního poradenství. 

Příklad rozčarované vdovy

Typickým, a přitom velmi krutým příkladem je příběh manželů, kteří věřili, že mají na stáří vystaráno. Měli dvě děti ze společného manželství, manžel měl navíc dvě děti z prvního manželství. Vlastnili rodinný dům, jezdili na dovolené, žili spokojený život rodiny s průměrným až nadprůměrným příjmem. Plánovali, jak budou v důchodu trávit čas s vnoučaty, chodit na procházky, pít víno s přáteli a starat se o květiny u domu. Realita dopadla jinak. 

Během jednoho roku oba odešli do starobního důchodu. Ještě před ním měla domácnost hrubý příjem kolem osmdesáti pěti tisíc korun měsíčně, po zohlednění odvodů a daní zhruba šedesát sedm tisíc korun. Společné starobní důchody pak dohromady činily pouze 44 993 korun. Jen samotný přechod do penze znamenal propad příjmů domácnosti o více než dvacet dva tisíc korun měsíčně. To ale nebylo nejhorší. Zhruba rok po odchodu do starobního důchodu manžel zemřel. Vdově zůstal její vlastní starobní důchod ve výši 20 791 korun a k tomu vdovský důchod 4 826 korun. Celkově tak měla k dispozici 25 617 korun měsíčně. Oproti společnému důchodu manželů, který činil 44 993 korun, šlo o další pokles o 19 376 korun. Z příjmu, na který byli léta zvyklí, zbyl zlomek. A tím to vše zdaleka neskončilo.

Do hry vstoupilo dědické řízení a nároky dalších dědiců. Majetek manželů tvořil zejména rodinný dům v hodnotě přibližně patnáct milionů korun. Dědici byli vdova, dvě děti ze společného manželství a dvě děti z prvního manželství zemřelého manžela. Pro to, aby mohla vdova dům „udržet“ a vypořádat dědické podíly ostatních, vycházela potřeba zhruba 6 milionu korun*. V hotovosti takové prostředky neměla. Teoreticky mohla dům prodat a po vypořádání všech dědiců by jí zůstalo přibližně 9 milionu korun. Vedle toho by dál pobírala jen svůj starobní a vdovský důchod v souhrnné výši 25 617 korun měsíčně. Místo klidného stáří v domě, který s manželem budovali, tak vdova stála před rozhodnutím, zda se zadlužit, nebo dům prodat a zásadně změnit svůj životní styl. Finanční i emoční rozčarování bylo o to větší, že manželé celý život věřili, že jsou „zajištěni“ – měli přece dům, důchod a rodinu. Aktivní řešení dědických vztahů, jasný plán, jak ochránit bydlení pozůstalého partnera, ani reálný přepočet budoucích příjmů však nikdy neudělali.

*Částka 6 milionu korun vychází z hodnoty rodinného domu 15 milionů korun. Polovina domu náleží vdově z titulu společného jmění manželů, tedy 7,5 milionu korun, a druhá polovina (7,5 milionu korun) vstupuje do dědictví. V první dědické třídě dědí vdova a čtyři děti stejným dílem, každý tedy 1,5 milionu korun. Chce-li vdova získat celý dům do svého výlučného vlastnictví, musí vyplatit podíly čtyř dětí, tedy 4 × 1,5 milionu korun, tzn. celkem 6 milionu korun.