Češi sází a prohrávají miliardy. Co kdyby místo toho raději investovali?

V Česku je to už taková zažitá norma: kdo si koupí na poště los nebo vsadí do loterie, je prostě „normální“. Kdo ale řekne, že investuje, na toho se dívají jako na někoho, kdo se buď vytahuje, nebo zbytečně riskuje. Sázení je společensky přijatelnější než investování – a to i přesto, že čísla jsou dost jednoznačná.

Přitom racionálně je investování jasnou volbou. Týdenní sázka do loterie typu Sportky ve výši 270 korun přináší extrémně nízkou šanci na výhru a po pěti letech pravidelného sázení většina lidí odchází s hluboko zápornou bilancí: zhruba mínus 35 tisíc korun (když zohledníme všechny možnosti výher a jejich pravděpodobnosti, očekává se, že z každé vsazené stokoruny se vrátí jen 50-70 %, tedy když sázející vloží za rok 70 tisíc, prodělá okolo 20 až 35 tisíc). Stejná částka investovaná každý týden může za stejnou dobu přinést znatelně jiný výsledek, při běžně očekávaném výnosu plus 5-10 %, by to pro investora mohlo znamenat přibližně plus 70-80 tisíc korun. Jenže lidský mozek nefunguje podle očekávané hodnoty.

Sázení vyhrává na plné čáře v tom, co nám dává okamžitě: dopamin, emoce a hlavně naději. Nabízí představu, že se život může pozitivně změnit ze dne na den. Investování takovou dramatickou změnu slibovat neumí – a proto v emocích prohrává. Emoce ze sázení přicházejí hned, zatímco u investic se čeká roky. Pravděpodobnosti jsou pro mozek příliš abstraktní, takže 1:69 000 000 (což je vyhlídka dosažení superjackpotu ve Sportce) může působit jako něco reálného. Přitom kdybychom sázeli každý týden, vyhráli bychom jednou za 1,3 milionu let. To už reálně nepůsobí, přitom jde o stejné číslo.

Investice navíc trpí tím, že jsou prostě nudné. Výherce loterie je sice anonymní, dá se však o něm vyprávět. Miliony drobných investorů, kteří si postupně budují majetek, vidět nejsou. Lidé proto často raději volí malou šanci na velkou výhru než cestu dlouhodobého investování s rozumným výnosem.

Sázení je navíc vnímáno jako zábava a spotřební výdaj, podobně jako káva nebo pivo. Není potřeba nic studovat, a často ani se registrovat. Investování naopak působí jako zodpovědnost, která vyžaduje mentální kapacitu. A proto se mu lidé raději vyhýbají.

Podívejme se, co by se s kapsou člověka stalo, když už nechce se sázením úplně přestat, a tak si vsadí jen jednou za dva týdny a v tom „hluchém“ týdnu posílá stejnou částku do investic. Najednou není za pět let sice plus 80 tisíc, ale ani minus 35 tisíc. Složené úročení mu prohry v sázení (a ano, v sázení se také prohrává) více než vykompenzují, i když do sázení i do investování vkládá stejné částky, a po 5 letech může být nějakých 25 tisících v plusu. Je to někdo, kdo si občas dopřeje zábavu a zároveň nechce za dvacet let litovat, že „tenkrát skoro vyhrál“. A výsledek za 10 nebo 15 let udělá ještě výrazně víc.