Přijetí eura by představovalo ekvivalent výrazného rozvolnění rozpočtových pravidel. Přesto po vstupu ČR do eurozóny často volají titíž, kteří rozvolnění pravidel kritizují

V souvislosti s kritikou vlády za zamýšlené rozvolnění rozpočtových pravidel vyvstává pozoruhodný paradox. Kabinet kritizují často titíž, kteří se jednoznačně vyslovují pro vstup do eurozóny. Přitom přijetí eura v ČR by představovalo ekvivalent výrazného rozvolnění rozpočtových pravidel, jak dokládá letošní studie portugalských ekonomů Antónia Afonsa a Catariny Farinhy Mirandy (viz abstrakt níže). Studie vyšla ve vědeckém žurnálu Empirica, což je oficiální periodikum Rakouské ekonomické asociace.

Euro vlastně podle studie může představovat nástroj, který vládě dané členské země eurozóny otevře dveře k méně ukázněné, ba neukázněné rozpočtové politice. Což je vlastně to samé, co kritici vytýkají legislativě uvolňující rozpočtová pravidla v ČR, kterou vetoval prezident, ale kterou sněmovna přehlasováním veta zřejmě nakonec prosadí.

Nutno říci, že ani přijetí eura, ani nyní vetované legislativní rozvolnění rozpočtových pravidel automaticky neznamenají rychlejší zadlužování ČR. Umetají k němu však cestu. Po níž se země nakonec nemusí vydat. A například podle přesvědčení ratingové agentury Fitch se po ní Česko nakonec nevydá, nebo alespoň ne v rozhodující míře, neboť přehlasování veta, které agentura předpokládá, ji nevedlo k tomu, aby Česku dala výstrahu v podobě zhoršení ratingového výhledu – ten zůstává stabilní –, tím méně samotného ratingu. Rating či ratingový výhled (nejen od agentury Fitch, ale i Moody’s a S&P) se v posledních více než šesti letech, od propuknutí pandemie covidu v EU, přitom zhoršil už takřka polovině zemí EU (Česku se rating zhoršil naposledy koncem 90. let), jak vidno z mapky níže.

Zmíněná studie z žurnálu Empirica zpochybňuje časté přesvědčení, že přijetí a používání eura vede příslušné vlády k větší rozpočtové disciplíně. Autoři analyzovali data z let 1990 až 2021 a zkoumali, jak jednotlivé země reagují na rostoucí veřejný dluh. Použili přitom takzvané fiskální reakční funkce – tedy metodu sledující, zda vlády při vyšším zadlužení skutečně zlepšují své hospodaření. Zkoumání tedy podrobují ještě i období před rokem 1999, kdy euro vzniklo, aby posoudili i chování stejných zemí stran své rozpočtové ukázněnosti před přijetím eura a po něm.

A výsledek? Reakce zemí eurozóny na růst dluhu je výrazně slabší než u evropských států mimo eurozónu. Když se dluh zvýší, vlády zemí platících eurem zlepší primární rozpočtové saldo v průměru jen o 0,046 procentního bodu. Ve státech mimo euro je reakce více než dvojnásobná – přibližně 0,104 procentního bodu. Jinými slovy, země mimo eurozónu mají větší tendenci „utahovat opasky“, když se jejich dluh zvyšuje.

Podle autorů lze tento rozdíl vysvětlit tím, že členství v eurozóně oslabuje tlak finančních trhů na jednotlivé vlády. Investoři totiž předpokládají, že v krajní situaci existuje větší pravděpodobnost evropské pomoci či společného řešení. Ekonomové tento jev označují jako morální hazard – pokud někdo očekává, že případné problémy nebude muset nést výhradně sám, mívá menší motivaci chovat se obezřetně.

Euro tedy rozvolňuje rozpočtová pravidla v tom smyslu, že si nezodpovědný politik může říct ono švejkovské „to se nám to hoduje, když nám jiní půjčují“, resp. jiní – tedy další země eurozóny – (po)nesou náklady našeho vlastního půjčování.

Nedělejme si iluze, že takoví politici v zemích eurozóny nejsou a nebudou. Jsou a budou.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na X/Twitteru