Írán dostává Trumpa do úzkých, Teheránu nahrávají ekonomické zákonitosti. Těží z nákladové asymetrie i vysokých nákladů obětované příležitosti Spojených států, které musí myslet také na Tchaj-wan či Evropu

Amerického prezident Donalda Trumpa od širšího útoku na Írán odradila obava, že íránská odveta by si vyžádala neúměrně vysokou spotřebu nákladných a cenných střel protivzdušné a protiraketové obrany.

Jádrem problému je výrazná nákladová asymetrie. Írán může vyslat relativně levný dron v ceně nižších desítek tisíc dolarů nebo raketu, zatímco Spojené státy proti ní často musejí použít interceptor Patriot, THAAD či námořní střelu v ceně několika až desítek milionů dolarů. I technicky úspěšná obrana se tak stává nevýhodnou ekonomicky. Teherán nutí Trumpa vynakládat násobně vyšší částky, než kolik stojí jeho vlastní útok.

Skutečnou cenu amerického úderu proto netvoří pouze svržené pumy a provoz letadel. Musí se k ní připočítat očekávané náklady následné obrany amerických základen, Izraele a dalších spojenců. Relativně levný útok na Írán tak může vyvolat mnohem dražší obrannou reakci.

Ještě významnější než účetní cena raket je jejich alternativní náklad, vlastně náklad obětované příležitosti. Střela použitá dnes nad Blízkým východem je „obětována“ a už nemůže být využita při případném konfliktu kolem Tchaj-wanu nebo k podpoře evropských spojenců. Hodnota posledních kusů v zásobníku proto prudce roste. Každý další interceptor má vyšší strategickou cenu než ten předchozí.

Spojené státy přitom nenarážejí primárně na nedostatek peněz, ale na nepružnou nabídku. Kongres může rychle schválit desítky miliard dolarů, výrobu sofistikovaných raket však nelze během několika měsíců znásobit. Chybějí specializované výrobní linky, raketové motory, elektronika, výbušniny i kvalifikovaní pracovníci. Krátkodobě proto vyšší poptávka zvyšuje především cenu, nikoli počet dodaných střel.

Americký zbrojní trh navíc připomíná kombinaci státního monopsonu a dodavatelského oligopolu. Pentagon je dominantním zákazníkem a jednotlivé typy zbraní často vyrábí jen jedna či dvě společnosti. Firmy proto dlouho neudržovaly drahé rezervní kapacity, protože neměly jistotu trvalých objednávek. Nynější víceleté kontrakty výrobu zvýší, avšak až s několikaletým zpožděním.

Munice tak získává charakter strategického kapitálu. Její spotřeba dnes snižuje vojenské možnosti Spojených států v budoucnosti. Trump proto nezvažuje pouze to, kolik stojí útok na Írán, ale také cenu ztracené schopnosti čelit jinému konfliktu.

USA si širší válku finančně dovolit mohou. Nemusejí si však dovolit její alternativní náklady. Právě proto může i nejbohatší armádu světa zastavit nikoli nedostatek dolarů, ale nedostatek času, výrobních kapacit a dostatečně hlubokých zásob.

Lukáš Kovanda, Ph.D., Trinity Bank