Rakouský fond pro katastrofy loni vyplatil přes 595 milionů EUR

Rakouský fond pro řešení následků katastrof hospodařil v roce 2025 s příjmy 678,8 milionu EUR, což představuje meziroční nárůst o 3,3 %. Výdaje fondu dosáhly 595,2 milionu EUR, tedy o 10,8 % méně než v roce 2024, kdy fond vydal 667,5 milionu EUR.

Konečná rezerva fondu stoupla loni na maximálně povolených 30 milionů EUR, oproti 19,6 milionu na konci předchozího roku. Data zveřejnil v květnu rakouský ministr financí. Fond, zřízený v roce 1966 a financovaný z podílu na výnosech daně z příjmů fyzických i právnických osob, slouží v Rakousku jako hlavní nástroj státní reakce na přírodní katastrofy. Pokrývá náhradu škod soukromým osobám i veřejnému sektoru, financuje preventivní infrastrukturu, vybavení hasičských sborů i podporu rakouského zemědělského pojištění proti krupobití.

Prevence pohltila více než polovinu výdajů

Největší část výdajů, konkrétně 317,9 milionu EUR neboli 53,4 % celkových výdajů fondu, směřovala do preventivních opatření, zejména na protipovodňovou ochranu a ochranu před lavinami. Z toho 80,6 milionu EUR připadlo na podporu zemědělského pojištění proti krupobití podle příslušného zákona, což znamenalo meziroční nárůst z 73,8 milionu v roce 2024 a 68 milionů v roce 2023. Tento tříletý trend soustavného růstu subvencí pojistného na krupobití není náhodný: intenzita a frekvence tohoto živlu v alpském prostoru roste a zemědělci i pojišťovny hledají udržitelný model sdílení tohoto rizika.

Na náhradu mimořádných škod fond vynaložil 199,1 milionu EUR, tedy 33,5 % výdajů. Z toho 40,4 %, přibližně 81 milionů EUR, putovalo soukromým osobám, zbývajících 118 milionů EUR obdržel veřejný sektor, především obce a státní instituce. Hasičské sbory získaly 78,3 milionu EUR, z nichž 58,3 milionu šlo na nouzové vybavení a 20 milionů představuje každoroční příspěvek státu z daní spolkovým zemím jako dotace na investice do hasičské infrastruktury.

Debata o povinném pojištění se vrací na politickou scénu

Aktuálně oživená parlamentní debata o celostátní regulaci náhrad škod z katastrof otevírá otázku, která se v Rakousku periodicky vrací: zda má stát prostřednictvím fondu fungovat jako pojistitel poslední instance donekonečna, nebo zda je čas přesunout část odpovědnosti na povinné soukromé pojištění, aby byl celý systém podpory udržitelnější. Argumentem pro změnu je rostoucí nerovnost mezi spolkovými zeměmi, kdy míra dostupné kompenzace závisí na tom, kde katastrofa udeří.

Rakouská diskuse má přímou paralelu v českém prostředí. Česko zatím povinné pojištění nemovitostí proti přírodním katastrofám nezavedlo, přestože po povodních z roku 2024 téma opět získalo na naléhavosti. Pokud však klimatická rizika porostou v intenzitě i frekvenci tak, jak naznačují aktuální scénáře, bude tlak na systémové řešení prostřednictvím povinného pojištění silnější v celé střední Evropě.