Greenspan se evidentně mýlil, akcie nebyly v roce 1996 nijak nadhodnocené - Víkendář

Ekonom Scott Sumner v souvislosti s nedávným odchodem Alana Greenspana vzpomíná a rozebírá některé kroky a politiku tohoto známého centrálního bankéře. „Byl bezpochyby jedním z největších předsedů Fedu, možná vůbec největším. Jeho působení ale hodnotím trochu jinak než mnoho jiných,“ píše Sumner a pokračuje výčtem některých svých „kontroverzních“ názorů:

Ekonom si myslí, že Greenspan během svého funkčního období (tedy v letech 1987 až 2006) odvedl skvělou práci. Pomohl při „vytváření stabilního růstu nominálního HDP, ale není důvod se domnívat, že by si v roce 2008 vedl lépe než Bernanke.“ Veřejné komentáře Greenspana vedené k měnové politice v letech 2008 až 2009 podle Sumnera dokonce naznačují, že by se mýlil stejně, jako to učinilo vedení Fedu v těchto letech.

Na druhou stranu je ale podle ekonoma „Greenspanovi připisována příliš velká vina za finanční krizi v roce 2008. Tato krize totiž „nebyla způsobena deregulací, ať už ten výraz znamená cokoli… Finanční krizi způsobila kombinace morálního hazardu a napjaté finanční situace.“ Největší chybou Greenspana v této oblasti byla záchrana hedge fondu Long-Term Capital Management v roce 1998. Ta totiž podle ekonoma přispěla ke zhoršování problému morálního hazardu.

Do této oblasti morálního hazardu přitom podle ekonoma patří téma „too big to fail“. Tedy to, že některé finanční instituce jsou „příliš velké na to, aby padly,“ protože jejich bankrot by způsobil obrovské ztráty v celé ekonomice. Je jim tak v případě potíží poskytována pomoc ze strany vlády, což ale vytváří morální hazard. Tyto instituce totiž mohou kvůli takovému jednání z vlády tíhnout k rizikovým krokům s tím, že v případě úspěchu budou realizovat zisky. Ovšem v případě neúspěchu pokryje ztráty vláda, respektive daňoví poplatníci.

Sumner pokračuje s tím, že roky 1987 až 2006 by neměly být považovány za „Greenspanovu éru“, ale za „neokeynesiánskou éru konsensu“. Nebyl to totiž jen Fed, kdo pochopil výhody cílování inflace, které se stalo součástí celkově přínosné ekonomické politiky. „I další významné centrální banky přišly na to, jak cílovat inflaci pomocí přístupu podobného Taylorovu pravidlu. A to do značné míry vysvětluje, proč i ostatní rozvinuté země dosáhly v tomto období stejného úspěchu v cílování inflace jako Spojené státy.

Sumner také připomíná, že v roce 1996 Greenspan hovořil o „iracionálním nadšení“ na akciovém trhu. O několik let později bylo toto varování vnímáno jako dobrá předpověď dalšího vývoje. Ovšem podle ekonoma se Greenspan ve skutečnosti „evidentně mýlil, protože akcie nebyly v roce 1996 nijak nadhodnocené. Toto je jen jeden z mnoha příkladů toho, jak je lidské myšlení posunuté směrem k hledání bublin tam, kde ve skutečnosti neexistují.“ Greenspanovou největší předností byla pak podle ekonoma „jeho ochota brát vážně informace obsažené v cenách aktiv“.