Stablecoiny: vypadají jako peníze, ale penězi nejsou, aneb tichá revoluce, která mění pravidla hry

Stablecoiny fungují hlavně v digitální ekonomice, mají ale potenciál stát se alternativou k bankovním vkladům a konkurovat klasickým finančním službám, píší člen bankovní rady ČNB Jan Procházka a právní expertka Silvie Tomanová.

O stablecoinech se dnes mluví téměř všude – v technologických kruzích, mezi investory i v institucích, které tradičně stojí mimo svět kryptoaktiv. Přesto zůstává pro širší veřejnost často nejasné, co si pod tímto pojmem představit.

Stablecoin je ve své podstatě digitální token, vlastně záznam v elektronické databázi (např. blockchainu), jehož hodnota je navázána na jiné aktivum. Nejčastěji na klasickou měnu, jako je dolar nebo euro. Na rozdíl od bitcoinu a dalších kryptoaktiv, jejichž cena může výrazně kolísat v závislosti na nabídce a poptávce trhu, jsou stablecoiny navrženy tak, aby si udržovaly stabilní hodnotu – tedy aby jeden token měl dlouhodobě hodnotu například jednoho dolaru.

Zásadní je však skutečnost, že stablecoiny nejsou veřejnými penězi. Nevydává je centrální banka a jejich stabilita není dána měnovou politikou ani autoritou státu. Jde o soukromě vydávané nástroje, jejichž důvěryhodnost stojí zejména na tom, zda má jejich vydavatel k dispozici dostatečné rezervy a je schopen kdykoli vyplatit držiteli odpovídající protihodnotu v běžné měně. Stablecoiny tak do určité míry „napodobují“ vlastnosti peněz, ale místo důvěry v centrální banku k tomu používají smluvní závazky a nové technologie.

Stablecoiny vznikly jako odpověď na potřeby digitální ekonomiky. Ta totiž dlouho postrádala stabilní jednotku, která by umožnila, zjednodušila nebo zrychlila převod hodnoty odkudkoliv a kamkoliv. Dnes se stablecoiny používají především jako most mezi tradičním finančním systémem a světem kryptoaktiv. Umožňují obchodníkům rychle přesouvat prostředky mezi burzami, firmám i jednotlivcům provádět přeshraniční platby bez složité bankovní infrastruktury a uživatelům držet digitální „verzi“ (většinou) amerického dolaru i tam, kde je přístup k bankovnímu systému či stabilní měně omezený nebo drahý.

Pro běžného uživatele v zemích, jako je Česká republika, ale stablecoiny zatím nepředstavují přímou alternativu ke klasickým platebním nástrojům. Platební karty nebo okamžité platby jsou dnes rychlé, spolehlivé a pro plátce i levné. Stablecoiny proto spíše doplňují existující systém zejména tam, kde tradiční infrastruktura naráží na své limity, například při globálních transakcích nebo transakcích vypořádávaných v reálném čase, a to 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Jejich další předností je technologická flexibilita. Stablecoiny lze převádět prakticky kdykoli, bez ohledu na otevírací dobu bank, a lze je přímo propojit s tzv. chytrými (smart) kontrakty, které dokážou automaticky realizovat transakce po splnění předem stanovených podmínek. To otevírá prostor pro nové typy finančních služeb a efektivnější způsoby vypořádání transakcí, například u obchodů s tokenizovanými aktivy, jako jsou některé dluhopisy nebo akcie, ale i umění.

Současně s tím však nelze přehlížet rizika. Stabilita stablecoinu není automaticky zaručena. Historie ukázala, že i dočasné narušení vazby na referenční měnu může vést k velkým ztrátám pro jeho držitele. Proto je velice důležitým faktorem kvalita a struktura rezerv, které jednotliví vydavatelé drží k pokrytí svých závazků vůči držitelům stablecoinů. Pokud by se hodnota rezerv snížila nebo by nebyly dostatečně likvidní, může dojít k problémům s okamžitou směnitelností stablecoinů za běžnou měnu.

Z hlediska centrálních bank je ale klíčová zejména širší systémová perspektiva. Pokud by se stablecoiny ve větším rozsahu začaly používat jako alternativa k bankovním vkladům, ovlivnilo by to financování bank a cenu úvěrů v ekonomice. A to se pochopitelně bankám nezamlouvá, a proto zejména ty americké tlačí na regulaci dříve, než stablecoiny „zmasoví“. Hovoří se o přísnějších pravidlech tvorby rezerv, zákazu úročení či podléhání bankovnímu dohledu. Vše s cílem zabránit vzniku konkurenčních „kvazi“ bankovních účtů.

Ještě zásadnější je otázka měnové suverenity. V současnosti naprostá většina stablecoinů odkazuje na americký dolar. Jejich širší využití by tak mohlo v některých zemích vést k posílení role cizí měny na úkor měny domácí. A to se zejména v EU, která politicky „tlačí“ své projekty k posílení postavení eura ve světě a nahrazení amerických karetních schémat digitálním eurem, vůbec nelíbí.

Na druhé straně nelze stablecoiny vnímat pouze jako zdroj rizik. Představují nebo v budoucnu budou představovat významný inovační impulz. Přinášejí nové technologické možnosti, zvyšují konkurenci ve finančních službách a mohou přispět ke snižování nákladů, zejména u přeshraničních transakcí. V tomto smyslu lze stablecoiny chápat jako jednu z možných evolučních cest peněz v digitální době.

Právě tato kombinace příležitostí a rizik je důvodem, proč stablecoiny přitahují pozornost regulátorů a centrálních bank. Česká národní banka se tématu digitálních peněz věnuje dlouhodobě a v rámci svých analytických a experimentálních aktivit, včetně inovačního hubu ČNB Lab, se zabývá i testováním jejich potenciálního využití.

Je to logické, vždyť národní banka nyní licencuje subjekty nově vznikajícího kryptoprůmyslu podle nařízení MiCA, a tak se setkává s nástroji decentralizované ekonomiky mnohem častěji než v minulosti. A to nejen u směnáren a kryptoburz, ale také u platebních institucí. Cílem tak není tyto nástroje nekriticky přijímat, nebo odmítat, ale správně porozumět jejich fungování a vyhodnotit jejich dopady na finanční systém. V konečném důsledku o používání stejně rozhodne trh a uživatel, nikoliv EU nebo centrální banka.

Jan Procházka, člen bankovní rady ČNB
Silvie Tomanová, právní expertka ČNB
(Seznam Zprávy 6. 6. 2026, rubrika Komentáře z byznysu)