Chybějící spisová značka odkazovaného rozhodnutí nemusí nutně vést k odmítnutí dovolání pro vady

Ústavní soud, TZ 43/2026

Na počátku tohoto případu bylo zranění stěžovatele způsobené pádem dubové větve. K tomu došlo na pozemku s chatou, který vlastní stěžovatelova příbuzná. V těsné blízkosti pozemku se nachází další dva pozemky. Na prvním z nich, vlastněném statutárním městem Hradec Králové (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), stojí dub, do jehož větví byl minimálně od počátku května 2019 zaklesnut ulomený vrchol topolu osika, který roste na druhém blízkém pozemku, vlastněném třetími osobami. V červnu 2019 se vrchol topolu uvolnil z větví dubu a spadl na zem, mj. i na pozemek s chatou. Když se stěžovatel chystal se svými dvěma syny spadlý vrchol topolu odklidit, ulomila se z dubu přibližně desetimetrová větev a zasáhla stěžovatele. Pád dubové větve zapříčinila prasklina, kterou způsobilo několikatýdenní zatížení zaklesnutým vrcholem topolu. Stěžovatel utrpěl po pádu větve mnohačetná zranění.

Stěžovatel se následně v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady majetkové i nemajetkové újmy ve výši bezmála 3 miliony korun, neboť měl za to, že vedlejší účastník zanedbal svou prevenční povinnost. Okresní soud v Hradci Králové a poté i odvolací Krajský soud v Hradci Králové dospěly k závěru, že vedlejší účastník péči o dub nezanedbal a zároveň se neprokázalo, že by stěžovatelovo zranění nastalo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejšího účastníka. Naopak označily za nezodpovědné chování stěžovatele a jeho synů, kteří nepřizpůsobili své chování situaci a nevěnovali dostatečnou pozornost hrozícímu nebezpečí pádu dalších stromů či větví. Podle názoru soudů bylo na místě přivolat hasiče a nechat odklizení spadlých větví na nich. Krajský soud nadto uvedl, že prevenční povinnosti nedostáli vlastníci pozemku, na němž roste topol.

Stěžovatel poté neuspěl ani se svým dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady. Stěžovatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek – zanedbání prevenční povinnosti vedlejším účastníkem a dále rozsahu prevenční povinnosti vedlejšího účastníka a míry spoluzavinění stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatel v dovolání neoznačil konkrétní rozhodnutí, se kterým má být rozhodnutí krajského soudu v rozporu.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti zejména uvedl, že Nejvyšší soud neměl jeho dovolání odmítnout jen z důvodu chybějící spisové značky rozhodnutí, od kterého se měl krajský soud odchýlit. Stěžovatel ústavní stížností rovněž napadl rozhodnutí okresního a krajského soudu, a to kvůli údajným extrémním rozporům se skutkovými zjištěními a svévoli.

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Ústavní soud se zabýval zejména otázkou, zda Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, když odmítl dovolání pro vady, neboť stěžovatel v něm neoznačil spisovou značkou judikáty, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Dospěl přitom k závěru, že dovolání vadou netrpělo, protože stěžovatel označil rozhodovací praxi slovním popisem dostatečně určitě, což je postup výjimečně možný, nevyvolá-li popis žádné pochybnosti, o jakou rozhodovací praxi jde.

Ze stěžovatelova dovolání jasně plyne, že judikatura, od které se měl krajský soud odchýlit, stojí na závěrech, že příčinou vzniku škody může být více skutečností, které působí souběžně či následně, pokud je každá z nich podstatná pro vznik škodlivého následku. Podobné, ba až stejné obecné závěry o příčinné souvislosti se opakovaně vyskytují nejen v judikatuře Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Přestože mělo stěžovatelovo dovolání odkazovat na rozhodovací praxi přesněji, lze seznat, že stěžovatel pro označení rozhodovací praxe užil totožná klíčová slova, kterými je ustálená rozhodovací praxe tvořena, byť formuloval právní závěry stručněji. Nejvyššímu soudu tak muselo být bez jakýchkoliv potíží zřejmé, kterou rozhodovací praxi měl stěžovatel na mysli.

Případ se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který posoudí přípustnost (a případnou důvodnost) dovolání v souladu se závěry tohoto nálezu. Ústavní přezkum rozsudků okresního a krajského soudu by přicházel v úvahu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud, a proto Ústavní soud v této části odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 142/26 je dostupný zde (272 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu