Vláda zásadně „řízne“ do penzijního spoření, banky soptí. Třeba v Estonsku se ale podobný „řez“ povedl

Na třetím pilíři českého penzijního systému nadstandardně vydělávají finanční instituce, nikoliv budoucí důchodci, míní vláda a hodlá penězovod k bankám a penzijním společnostem notně přiškrtit. Ministryně financí Alena Schillerová dnes představila zásadní zásah do poplatkové politiky bank a penzijních společností. Záměr snížit podíl poplatků na celkovém spoření za 35 let z poměrně vysokých 56 procent na pouhých 16 procent a zastropovat správní poplatek na úrovni 0,5 procenta sice vyvolává v bankovních domech rozhořčení, z pohledu českého střadatele jde však o ekonomickou smysluplnost a motivující faktor. Pokud má třetí pilíř plnit svou roli, vskutku zásah potřebuje. Vodítkem může být třeba poměrně čerstvá zkušenost z Estonska.

Současný stav doplňkového penzijního spoření v ČR je obtížně udržitelný. Za Fialovy vlády odešel ze třetího pilíře půl milion klientů a mladá generace do 30 let produkt zhusta ignoruje – spoří jich pouhých 430 tisíc. Důvod je prostý: kombinace nízké výkonnosti, inflace a poměrně výrazných poplatků způsobuje, že lidé v penzijních fondech paběrkují. Stát sice ročně podporuje systém 18 miliardami korun z rozpočtu, ale podstatná část těchto veřejných peněz končí v čistých ziscích bankovních skupin. Skutečnost, že po 35 letech spoření dnes klient odevzdá více než polovinu naspořené částky na poplatcích, je těžko obhajitelná.

Navíc není třeba úplně vymýšlet kolo. Zmíněné Estonsko v letech 2017 až 2019 provedlo reformu, která je dnes v ekonomickém světě považována za dobrý příklad toho, jak stát může legislativní silou zlomit odpor bankovní lobby a razantně zlevnit penzijní systém pro své občany. Pobaltský stát měl v rámci zemí OECD dlouhodobě jedny z nejvyšších poplatků a zároveň nejhorší reálné výnosy. Místní banky argumentovaly úplně stejně jako ty české: tvrdily, že správa peněz je drahá, distribuce nákladná a jakékoliv politické zásahy trh zničí a uvrhnou penzijní společnosti do ztrát.

Estonský stát přesto zakročil. Klíčovým nástrojem se stalo zavedení takzvaného degresivního zákonného stropu na poplatky za správu. Estonský parlament schválil mechanismus, podle kterého platí jednoduché pravidlo: čím více peněz daný fond celkově spravuje, tím nižší procentuální poplatek smí od koncových klientů vybírat. Plošný zákonný strop byl okamžitě sražen z původních dvou procent na 1,2 procenta, ale díky objemovým koeficientům spadly reálné poplatky největších fondů na trhu bleskově na úroveň mezi 0,2 % až 0,4 %. Během jediného měsíce od účinnosti zákona klesl průměrný poplatek na estonském trhu o třetinu.

Druhým pilířem estonského úspěchu bylo vynucené otevření trhu nízkonákladové konkurenci. Stát legislativně zjednodušil vznik pasivních indexových fondů, které peníze neinvestují prostřednictvím drahých aktivních manažerů, ale automaticky kopírují globální akciové trhy (např. index MSCI World). Když na trh vstoupily dravé nízkonákladové platformy, jako byl projekt Tuleva založený samotnými střadateli, a nabídly správu za pouhých 0,34 procenta, tradiční velké bankovní domy jako Swedbank nebo SEB musely pod tlakem masivního odlivu klientů okamžitě zlevnit i své stávající produkty. Estonský trh to bez problémů přežil, banky nezkrachovaly, pouze musely digitalizovat procesy a snížit své marže.

Český reformní záměr se evidentně i právě estonskou zkušeností inspiruje. Zrušení výkonnostního poplatku u transformovaných fondů a sražení správního poplatku na 0,5 procenta je podobným impulsem, který prospěl Estonsku. Argumentace penzijních společností, že bez poplatku alespoň 0,8 procenta upadnou do ztráty, těžko obstojí v kontextu digitalizace a odbourávání byrokracie. Sám vládní návrh počítá se zrušením povinných investičních dotazníků, které se neosvědčily a bankám zvyšovaly administrativní náklady. Pokud navíc stát umožní mladým lidem flexibilitu v podobě jednorázového výběru třetiny peněz do 36 let věku na bydlení či podnikání, atraktivita systému dále stoupne.

Estonská zkušenost však přináší i jedno zásadní varování pro české zákonodárce. Když tamní populistická vláda v roce 2021 podlehla tlaku a udělala penzijní fondy zcela dobrovolnými s možností peníze okamžitě vybrat, třetina lidí úspory vybrala a obratem je projedla nebo jimi splatila spotřebitelské dluhy. To je cesta do pekla, která v Estonsku dlouhodobě ohrozila sociální stabilitu seniorů. Česká reforma by proto měla jít cestou regulace poplatků a modernizace fondů (včetně podpory alternativních investic do infrastruktury a startupů), ale musí zachovat jasný dlouhodobý účel těchto peněz – tedy zajištění na stáří.

Snížení poplatků na úroveň kolem půl procenta přinese občanům hmatatelný benefit. Podle propočtů si člověk po 35 letech spoření odnese do důchodu místo dnešních 600 tisíc korun zhruba 1,6 milionu korun. Pro penzijní společnosti to sice znamená omezení zisků, ale díky přílivu odhadem půl milionu nových klientů a možnostem cross-selingu jiných bankovních produktů budou během několika let opět na svém. Státní rozpočet sice tato reforma bude stát 1,2 miliardy korun navíc, především kvůli masivní podpoře dětského spoření, ale jde o investici, která v budoucnu sníží tlak na státní průběžný důchodový systém. Estonsko ukázalo, že to jde.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank