Evropský plán na návrat výroby solárních panelů a baterií by spolykal téměř polovinu stávajícího unijního rozpočtu, 0,4 % HDP, přičemž dotace na jedno pracovní místo vychází na neudržitelných 30 000 eur

Většina těchto peněz končí v domácích subvencích, které zpočátku zvednou investice a výplatní pásky. Tento efekt ale brzy vyprchá a produktivita práce u dotovaných firem následně padá do záporných hodnot. Státní záchrana slabých podniků pouze odsává inženýry a kapitál těm nejproduktivnějším.

Politická intuice velí chránit domácí průmysl před levným dovozem. Makroekonomická historie ovšem dokazuje, že celní izolace vede k nadvýrobě a dluhovým krizím. Naproti tomu nemilosrdná exportní disciplína nutí firmy srážet náklady na globální standard.

Dotování národních šampionů navíc rozbíjí evropský trh. Lokální vládní injekce přímo likvidují nedotované přeshraniční konkurenty a nutí obyvatele platit za čisté technologie dlouhodobě mnohem více.

Hranice mezi promrhaným rozpočtem a technologickým skokem leží v přesné struktuře použitého finančního nástroje a pozici podpořeného odvětví v dodavatelském řetězci.

V nové eseji na "Peníze, procenta a prosperita" detailně rozebírám, které tržní stimuly produktivitu tvrdě vynucují a proč plošné reformy institucí fungují pětkrát lépe než izolované dotační zásahy. Odkaz najdete v komentáři.

Okomentovat na Facebooku