Stejný úraz, ale úplně jiné odškodnění. Jednotná tabulka neexistuje

Lidé, kteří mají po pracovním úrazu či dopravní nehodě nárok na odškodnění, často tápou v tom, zda o něj vůbec usilovat a zda výsledná částka bude odpovídat času a námaze, které musí celému procesu věnovat. Společnost Vindicia, která se na kompenzace dlouhodobě zaměřuje, upozorňuje, že neexistuje žádná jednotná tabulka, která by určovala, na jakou částku má člověk při konkrétním úrazu nárok. Každý případ se posuzuje individuálně. Roli přitom hraje celá řada faktorů – závažnost úrazu, jeho reálné dopady na život konkrétního člověka i jeho okolí, použitá metodika posuzování, ale také věk poškozeného.

Odškodnění po pracovním úrazu i dopravní nehodě dosahuje podle statistik společnosti Vindicia průměrné částky jednoho milionu korun. „Kompenzace se skládá hned z několika částí – bolestného, ošetřovného, nákladů na kompenzační pomůcky, náhrady cest blízkých za člověkem do nemocnice, léčebných výdajů i odškodnění za ztížení společenského uplatnění. U různých lidí se ale může výsledná částka dramaticky lišit, a to i v případě, že utrpěli úplně stejný úraz,“ upozorňuje expert na odškodnění společnosti Vindicia Tomáš Beck.

Aktivně žijící lidé mohou získat více

Výsledná částka totiž zohledňuje, jak konkrétní zranění ovlivnilo život daného člověka. Nejvýrazněji se to projevuje u položky ztížení společenského uplatnění, která hodnotí, jak se po ustálení zdravotního stavu či ukončení léčby proměnil život poškozeného v důsledku úrazu.

Roli zde hraje například dosavadní způsob života a míra aktivit člověka.

„Jako příklad můžeme uvést otevřenou zlomeninu. Na první pohled jde o relativně závažný úraz, který za sebou zanechá určité následky, takže by se mohlo zdát, že odškodnění bude podobné. Jenže dopady na život budou úplně jiné u devatenáctiletého fotbalisty, který se celý život připravoval na profesionální kariéru a úraz jeho plány zhatil, a jiné u člověka, který žije spíše klidným způsobem života a pracuje převážně u počítače. Následky budou v obou případech odlišné a tomu bude odpovídat i výše odškodnění,“ vysvětluje Tomáš Beck.

Rozhoduje i použitá metodika

Důležitá je metodika použitá při posuzování následků úrazu. V České republice je jich totiž použito hned několik. U dopravních nehod se zpravidla postupuje podle metodiky Nejvyššího soudu, která klade velký důraz i na nehmotné následky. Zohledňuje například psychické trauma, stres, dlouhodobou nespavost nebo další obtíže, které mohou člověka po vážné nehodě provázet. Bere v úvahu také subjektivní dopady na kvalitu života, například situaci, kdy člověk kvůli následkům zranění přijde o možnost věnovat se svému oblíbenému koníčku.

Oproti tomu odškodnění pracovních úrazů se většinou řídí zákoníkem práce a příslušnými nařízeními vlády, která psychické a subjektivní dopady zohledňují výrazně méně. „Stejný úraz tak může být v praxi ohodnocen výrazně odlišnou částkou podle toho, v jaké situaci k němu došlo a podle jaké metodiky je posuzován,“ upozorňuje Tomáš Beck.

Obrovskou roli hraje věk

Výši odškodnění může výrazně ovlivnit také věk poškozeného, což Vindicia ilustruje na modelovém případu běžné dopravní nehody: řidička jela po hlavní silnici, dodržovala povolenou rychlost a její vůz byl v pořádku. Z vedlejší silnice však přijelo jiné auto, jehož řidič nedal přednost a způsobil vážnou srážku. V nabouraném voze seděly tři ženy – pětadvacetiletá dcera, padesátiletá matka a pětasedmdesátiletá babička. Všechny utrpěly stejná zranění: otevřenou zlomeninu levé nohy, otřes mozku a silné pohmoždění páteře. Přesto by jejich výsledné odškodnění nebylo stejné.

Pokud by léčba probíhala obdobně, shodné by mohlo být například bolestné, které pokrývá přímé následky úrazu. Rozdíly by se objevily u náhrady ušlé mzdy, pokud by některé z žen pracovaly a jiné ne. Zásadní rozdíl ale nastává u hodnocení trvalých následků, tedy toho, jak nehoda změnila další život poškozeného člověka.

„Právě zde se věk promítá velmi výrazně. Systém počítá s tím, že mladší člověk bude se svým omezením žít déle, a dopad úrazu na jeho další život je proto hodnocen jinak než u seniora,“ vysvětluje Tomáš Beck.

Pokud bychom jako referenční bod vzali padesátiletou ženu, její pětasedmdesátiletá matka by kvůli věkovému modifikačnímu koeficientu získala za trvalé následky o 20 procent méně. U poškozených starších 85 let může jít dokonce o třicetiprocentní snížení. Naopak pětadvacetiletá dcera by díky stejnému principu získala o 20 procent více.

„Neznamená to, že by měl starší člověk menší nárok na spravedlivé odškodnění. Systém se ale snaží zohlednit, jak dlouho a jak zásadně budou následky úrazu ovlivňovat další život poškozeného,“ doplňuje Tomáš Beck.