Fakta jsou druhořadá, u lidí rozhodují emoce - Víkendář

O tom, zda při rozhodování hrají hlavní roli emoce, nebo fakta, se hodně diskutuje v řadě oblastí, včetně financí a investování. Na VoxEU se nyní můžeme dočíst, že „emoční obsah ovlivňuje názory více než fakta“. Tvrdí to Elena Manzoni, Elie Murard, Simone Quercia a Sara Tonini na základě svého výzkumu. Ten mimo jiné ukazuje, že „emoce mírně narušují učení se na základě faktů a činí politické názory odolnými vůči faktům“.

Manzoni a její kolegyně uvádějí, že „v digitálním věku by se dalo čekat, že množství snadno dostupných informací povede k rozumnějším názorům a politickým rozhodnutím založeným na faktech.“ Ekonomický výzkum se přitom většinou zaměřuje na neemocionální kognitivní procesy, role emocí při formování názorů se v ekonomické literatuře dočkala jen malé pozornosti. To je „poněkud překvapivé vzhledem k rostoucímu množství analýz v politologii, psychologii a sociologii, které dokumentují roli emocí. A ukazují jejich podíl na rostoucím populismu, polarizaci politiky a šíření falešných zpráv na sociálních sítích.“

Manzoni pokračuje s tím, že výsledky její práce lze shrnout do tří hlavních zjištění. Za prvé, emoce mají přímý kauzální vliv na politické názory. To znamená, že vysoce emotivní obsah silně ovlivňuje postoje lidí. Méně emotivní zprávy mají mnohem menší vliv na názory ve společnosti. A to i za předpokladu, že jsou podloženy statistickými informacemi. Za druhé, emoce nebrání učení se na základě faktů, ale mírně ho narušují. „Poskytování statistických informací vede respondenty k opravě jejich přesvědčení směrem k pravdě. Takové učení je však mírně slabší, když jsou respondenti vystaveni emocím. Zdá se tedy, že emoce spotřebovávají kognitivní zdroje, čímž zpomalují učení založené na faktech.“

K tomu ale Manzoni dodává, že „jakmile jsou vyvolány emoce, statistická fakta již nehrají roli pro další formování politických názorů.“ Tato zjištění pak podle ní pomáhají vysvětlit, proč dodatečné informace často nedokážou změnit existující politické názory. Emoce totiž formují pozornost a paměť lidí a hodnocení toho, co se děje. „Emoční podněty jsou živější, lidé si je snáze vybavují a mají větší váhu v úsudku než abstraktní statistika a čísla. Vzhledem k tomu, že emoce mohou přesměrovat pozornost, mohou působit jako zkreslující čočka, jejímž prostřednictvím jsou informace zpracovávány.“

Snahy o ověřování faktů a argumenty založené na důkazech tak kvůli výše uvedenému „často jen minimálně ovlivňují veřejnou debatu, zejména pokud jde o boj s dezinformacemi nebo emočně motivovanou populistickou rétoriku. Také to pomáhá vysvětlit, proč různé debaty zůstávají hluboce polarizované i v případě, že jsou spolehlivé informace široce dostupné. „Emoce nejsou v politické oblasti jen šumem, ale ústřední silou, která přímo ovlivňuje politické názory.“ Co tedy dělat, když fakta nestačí? „Komunikace faktických informací by měla zahrnovat kognitivní i emocionální rozměry, zejména zakomponováním dat do příběhů schopných rezonovat na emocionální úrovni,“ píše Manzoni a její kolegyně.