Němci chtějí penzi srovnatelnou s jejich dosavadní mzdou. Spoří však málo

Němci mají o stáří poměrně jasnou představu: v důchodu chtějí žít téměř na stejné úrovni jako během aktivního pracovního života. Realita je však podstatně tvrdší, většina lidí nevěří, že na vysněnou penzi dosáhne, a vysoké životní náklady jim navíc omezují prostor pro vlastní spoření. Dvě nové studie ukazují, že evropská debata o důchodech se stále více přesouvá od očekávání k otázce, kdo a z čeho stáří skutečně zaplatí.

Jak vysoký příjem by lidé chtěli mít ve stáří? Reprezentativní průzkum Německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW Berlin), který si zadal Celostátní svaz německého pojišťovnictví (GDV), ukazuje, že průměrná představa Němců o penzi odpovídá 78 % jejich současného čistého příjmu! Za minimální hranici, která by jim ve stáří umožnila „vyjít“, pak považují 58 % současného čistého příjmu.

Pod tímto průměrem se ale skrývá mimořádně široké rozpětí očekávání. Téměř třetina respondentů považuje za dostatečné zabezpečení 50 % příjmu nebo méně, zatímco obdobně velká skupina míří naopak na 100 % a dokonce více, tedy na zachování plného životního standardu i po odchodu z trhu práce. Významnou roli v těchto představách hraje majetková situace: nájemníci logicky očekávají vyšší potřebu finančních prostředků než lidé s vlastním bydlením, stejně jako ti, kteří počítají s vyššími náklady na péči ve stáří.

Sedm z deseti Němců považuje svou vysněnou úroveň zajištění ve stáří za nedosažitelnou. Ani mezi lidmi, kteří už kombinují vlastní střádání v soukromém a zaměstnaneckém spoření a nespoléhají se jen na starobní důchod vyměřený státem, nevěří většina, že se ke svému cíli skutečně přiblíží. Ve skupině bez dodatečného spoření je optimismus prakticky marginální – požadované úrovně penze zde očekává dosáhnout jen 14 % dotázaných. Jak uvedl výkonný ředitel asociace GDV Jörg Asmussen: „Výsledky jasně ukazují, že samotný zákonný důchod pro mnoho lidí stačit nebude. Klíčové nyní je dostat doplňkové spoření na stáří k širší části populace.“

Ochota spořit existuje, naráží ale složitost systému a inflaci

Na první pohled by se mohlo zdát, že Němci potřebu vlastního zajištění chápou. A skutečně: podle průzkumu DIW chce zhruba 2/3 ekonomicky aktivních lidí převzít větší osobní odpovědnost za své důchodové zabezpečení. Pouhých 5 % tuto myšlenku jednoznačně odmítá.

Praxe však za deklaracemi výrazně zaostává. Jednou z bariér je složitost důchodové problematiky. 37 % lidí, kteří vnímají oblast penzijního zabezpečení jako příliš komplikovanou, se jí právě proto aktivně nevěnuje. Pro pojišťovny i regulátory je to důležitý signál: vedle produktové nabídky bude rozhodující také jednoduchost, srozumitelnost a kvalitní poradenství. Ostatně více než polovina těch, kteří si nechají poradit, si následně skutečně sjedná konkrétní produkt.

Druhou, a možná ještě silnější, překážkou jsou finance domácností. Aktuální Axa Vorsorge Report 2026 (Zpráva o zabezpečení Axa 2026), založený na reprezentativním průzkumu společnosti YouGov mezi 2 044 respondenty, ukazuje, že 41 % Němců kvůli výraznému růstu cen v posledních letech omezilo své spoření na stáří. Jde o nejvyšší podíl od začátku sledování v roce 2023 a potvrzení trendu, kdy inflace systematicky vytlačuje dlouhodobé úspory ve prospěch běžné spotřeby a provozních výdajů domácností.

Ještě výmluvnější je jiný údaj: polovina respondentů uvádí, že by si přála na důchod odkládat více, ale jednoduše si to v současnosti nemůže dovolit. Dalších 16 % přiznává, že spoří nedostatečně, přestože by jejich rozpočet vyšší odkládání umožňoval.

Soukromé spoření roste, ale ne tempem, které by problém řešilo

Pozitivní zprávou je, že podíl lidí pravidelně investujících do soukromého zajištění na stáří mírně vzrostl z 50 na 52 %. Na druhé straně 35 % Němců stále nevyužívá žádnou formu soukromého důchodového spoření. Také výše měsíčních úložek ukazuje, jak omezený prostor domácnostem často zbývá. 13 % respondentů spoří méně než 100 EUR měsíčně, 15 % odkládá mezi 100 a 200 EUR, desetina mezi 200 a 300 EUR a jen 9 % investuje více než 400 EUR měsíčně. Z pohledu budování kapitálu na desítky let penze jde v mnoha případech o částky, které samy o sobě výrazný výpadek příjmů v důchodu nepokryjí.

Paradoxem přitom je, že 35 % Němců stále považuje stát za hlavního garanta dostatečného důchodu, mezi mladými lidmi ve věku 18 až 24 let dokonce tento názor zastává 40 % respondentů. Jak ale upozorňuje člen představenstva Axa Karsten Dietrich: „Právě mladá generace bude na současném zákonném důchodovém systému tratit nejvíce. Dnes financuje výdaje stárnoucí společnosti, přitom sama může v budoucnu očekávat výrazně nižší státní penzi.“

Ochota a povědomí nestačí… a rozhodně ne v Česku

Obě německé studie dohromady skládají velmi přesný obraz budoucího evropského důchodového paradoxu: lidé chtějí ve stáří relativně vysoký příjem, současně vědí, že státní penze sama stačit nebude, a zároveň deklarují ochotu převzít větší odpovědnost. Jenže: inflace, složitost systému i rozpočtové limity domácností jim brání jednat v potřebném rozsahu, nebo minimálně podstatné části z nich.

S pokračujícím stárnutím populace bude tento rozpor dál sílit. A Česko stojí před velmi podobnou výzvou. Také tu převládá silné očekávání od státu. K tomu se přidává nedostatečná ochota k dlouhodobému investování na stáří (nebo nevýnosná forma spoření) a časté podcenění částky, která bude pro zachování životního standardu ve stáří skutečně potřeba. Rozdíl je především v tom, že české domácnosti mají větší oporu ve vlastnickém bydlení, zároveň však tradičně drží úspory konzervativněji a méně využívají kapitálové investice. V obou zemích tak bude rozhodovat stejná věc: zda se podaří z doplňkového penzijního spoření už od mládí udělat běžný standard, nikoli produkt pro finančně nejdisciplinovanější menšinu.

Problém má i společenský rozměr. V Česku vždy lidé spoléhali na poměrně silnou mezigenerační solidaritu, ta se však s ohledem na rychlé stárnutí naší populace a neutuchající Inflační tlak na financování životních potřeb napříč věkovým spektrem může začít drobit. Stárnutí má za následek zvyšující se náklady na zdraví a sociální péči, bydlení je pro běžnou střední třídu nedostupné, energie nebo potraviny skokově či plíživě zdražují. To vše vytváří tlak na rodinné finance a někdy dosavadní mezigenerační podpora už není možná.

Tím stále roste potřeba individuálního zabezpečení každého z nás, které začne už s prvním zaměstnáním a bude přiměřeně dynamicky nastaveno tak, aby složené úroky a dlouhodobost přinesly při odchodu do penze odpovídající finanční injekci. A zde je znovu na tahu stát: pokud chce přesvědčit mladé lidi, aby už dnes mysleli na svůj důchod za 30 a více let, musí vytvořit přehledný rámec spolu s jasnou a citelnou podporou nejvhodnějších forem spoření a investic. Dosavadní zkušenosti ukazují, že stávající možnosti na trhu a podpora nejsou motivačně nastaveny žádoucím směrem a budou vyžadovat revizi.