Železná opona v našich hlavách: proč český kapitalismus brzdí strach z výhry

Více než třicet let po Sametové revoluci a pádu Berlínské zdi se zdá, že komunismus je pouze muzejním exponátem. Jenže hranice mezi Východem a Západem nezmizela. Pouze se přesunula z mapy do synapsí našich mozků. Studie Culture and Institutions: Long-lasting effects of communism on risk and time preferences potvrzuje to, co ekonomická data naznačují dlouho: postkomunistický člověk se od svého západního souseda neliší jen obsahem peněženky, ale fundamentálním nastavením k riziku a času.

Data ukazují fascinující paradox. Češi jsou v doméně zisků extrémně opatrní, ale v doméně ztrát projevují nečekaný hazard. V ekonomickém překladu: raději se vzdáme šance na zbohatnutí, jen abychom neriskovali drobný neúspěch. Ale jakmile nám teče do bot, jsme ochotni vsadit vše na nejistou kartu. Tento asymetrický vztah k riziku není povahový rys, je to systémová deformace.

Nízká důvěra v instituce, kterou v Česku chronicky naměřujeme, není jen ozvěnou normalizace. Je to racionální obranný mechanismus vytvořený dekádami, kdy stát nebyl garantem pravidel, ale nepředvídatelným predátorem. Divoká transformace 90. let tento instinkt jen zabetonovala. Pokud nevěříte, že systém hraje fér, vaší jedinou racionální strategií je krátkodobý oportunismus.

Zde narážíme na fenomén „kvazi-hyperbolického diskontování“. Máme tendenci upřednostňovat okamžitou, byť malou odměnu (nebo okamžitý ventil frustrace v podobě hospodského skepticismu) před dlouhodobou investicí. Není to jen o nadávání u piva; je to o neschopnosti odložit spotřebu výměnou za budoucí kapitál. To je důvod, proč česká domácnost raději nechá úspory požírat inflací na běžném účtu, než aby je vystavila „riziku“ akciového trhu.

Zatímco západní étos je postaven na víře v individuální růst, česká mentalita je stále prosáklá defenzivou. Historická zkušenost nás naučila, že vyčnívat znamená ohrozit se. V centrálně plánovaném světě byla průměrnost bezpečným přístavem. V globální ekonomice postavené na inovacích a start-upech je však neviditelnost rozsudkem k průměrnosti.

Mladá generace sice vykazuje známky mentálního resetu, nebojí se globální konkurence ani digitálních aktiv, ale institucionální setrvačnost je silná. Pokud chceme tuto „komunistickou stopu“ vymazat, nestačí nám jen ekonomický růst. Potřebujeme radikální změnu v chápání neúspěchu. Experiment nesmí být vnímán jako hazard, ale jako sběr dat a zkušeností.

Česko se nachází v bodě, kdy už ho levná pracovní síla a geografická poloha dál neposunou. Naší největší bariérou nejsou chybějící dálnice, ale naše vlastní averze k riziku. Složené úročení, jak finanční, tak vědomostní, funguje pouze pro ty, kteří mají trpělivost a odvahu věřit v budoucnost. Dokud se nenaučíme „nebát se vyhrát“, zůstaneme vězni historie, která už dávno neexistuje, ale přesto nám diktuje, co s penězi a životem.

David Navrátil