Jak Francouzi vmanévrovali kancléře Kohla do eura, když využili jeho pocitu viny i spasitelství. A proč i kvůli tomu má dnes Alternativa pro Německo 30 %?

Alternativa pro Německo (AfD) má rekordních takřka 30 % voličských preferencí. V bývalém Východním Německu je dvakrát silnější než v bývalém Západním Německu. Její vzestup kromě jiného odráží neprozíravé, ideologicky motivované a ekonomicky nedomyšlené utvoření měnové unie, v podání „kancléře znovusjednotitele“ Helmuta Kohla.

Ten samý Kohl se nepoučil ani o pár let později a nechal se Francouzi vmanévrovat – podobně neprozíravě – do měnové unie jménem eurozóna.

Ale popořadě.

Kohl, opojen možnostmi, které mu dějiny nadělily, byl v 90. letech už tak přesvědčen o své historické úloze sjednotitele, nejprve Německa a pak Evropy, že málokomu skutečně naslouchal.

Před znovusjednocením Německa odpovídala jedna západoněmecká marka zhruba sedmi východoněmeckým. Kohl ale bez předchozí konzultace a ke zděšení ekonomů a centrálních bankéřů vpravdě autokraticky rozhodl, že v rámci znovusjednocení se východoněmecká marka nebude konvertovat do západoněmecké v poměru 7:1, dokonce ani 3:1, nýbrž 1:1.

Východní Němci, navzdory asi čtvrtinové produktivitě v porovnání se Západními Němci, se tak jedním tahem Kohlova pera dočkali „západoněmeckých“ mezd.

Když se to dozvěděli americký ekonom George Akerlof, pozdější nobelista, a jeho choť, Janet Yellenová, pozdější šéfka americké centrální banky, napsali Kohlovi dopis. Varovali jej, že konverzí 1:1 zničí východoněmecký průmysl, neboť ten při mzdách vysoce převyšujících produktivitu nebude konkurenceschopný.

Kohl oba manžele, slovutné ekonomy, pozval do Bonnu.

V kancléřství tam před nimi spustil devadesátiminutový monolog, jak všechno dělá dobře. Argumenty Akerlofa a Yellenové jej vlastně vůbec nezajímaly. Vždyť to on se ocitl v dějinné úloze, oni ne.

V někdejším Východním Německu, jež se dle Kohla mělo stát rozkvetlou krajinou, přetrvává i takřka deset let po jeho smrti citelně vyšší nezaměstnanost než v někdejším Západním Německu.

Když si politik staví pomníček, to poslední, co jej zajímá, je třeba to, že by mzdy měly odpovídat produktivitě...

Co hůře, Kohl stejnou chybu zopakoval i coby stěžejní strůjce další měnové unie. Nikoli jen unie mezi Západním a Východním Německem, nýbrž celé eurozóny.

Eurozóna je dnes vydávána za málem celoevropský projekt. Ve skutečnosti jde o výsledek francouzského vmanévrování Kohla, přesvědčeného o svém dějinném vyvolení, do projektu společné francouzsko-německé měny.

Francouzi totiž v poválečných desetiletích žárlili na pevnost a úspěšnost západoněmecké marky. Zatímco oni museli svůj frank opakovaně devalvovat, západoněmecká marka představovala kotvu stability.

Chtěli mít něco z marky pro sebe. Zvláště přece, když jsou válečnými vítězi, zatímco Němci poražení.

Kohlovi předchůdci v kancléřství ovšem byli dostatečně při zemi, aby francouzské nápady na společnou měnu diplomaticky zavrhli. Ostatně, komu by se chtělo přebírat odpovědnost za francouzské dluhy...

Až právě v Kohlovi Paříž nalezla ideální kombinaci politika, v němž se optimálně snoubil pocit viny za válečná zvěrstva s mesiášským komplexem (znovu)sjednotitele.

Protřelý lišák François Mitterrand, toho času francouzský prezident, vytušil, jak využít Kohlových slabostí. „Sjednotil jste Německo, teď na vás čeká celá Evropa. Ukažte, že věříte i v její jednotu.“

A měl jej.

Marně tak šéf Bundesbanky Karl Otto Pöhl Kohla varoval, že euro způsobí mnohonásobně závažnější problémy, než s jakými se po znovusjednocení potýkalo někdejší Východní Německo, čelící mdlé konkurenceschopnosti a poměrně vysoké nezaměstnanosti.

Kohl opět neviděl, neslyšel. Vždyť někdejší Východní Německo už přece bylo kvetoucí krajinou, jak sliboval.

Francouzi dostali „německou měnu“, už nemuseli žárlit, zatímco Kohl dostal ne pouze pomníček, ale hotový pomník. Eurozónu.

Co na tom, že se v jedné měnové unii ocitly země s výrazně odlišnou produktivitou, takže třeba italská produktivita od té doby prakticky stagnuje až dodnes?

Vedle stagnující Itálie je dalším Kohlovým skutečným odkazem vzestup Alternativy pro Německo. Další jeho omyly zřejmě ještě teprve „vyplavou“.

Inu, Němci nedělají malých chyb, jak praví klasik. A už vůbec ne ti, v nichž Francouz protřele rozezní strunu pocitu viny a spasitelství...

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na Facebooku