Proč některé země nedokázaly to, co USA a Anglie? - Víkendář

Proč některé země dokázaly nastoupit na trajektorii udržitelného růstu, zatímco jiné stagnovaly, nebo dosahovaly jen mírného zvyšování příjmů? Ve včerejším Víkendáři jsme se věnovali nové studii zaměřené na dlouhodobý ekonomický vývoj Brazílie, příčiny její stagnace a následného obratu směrem k růstu. Dnes se zaměříme na druhou část studie, která vývoj srovnává s jinými zeměmi včetně těch, které prošly prudkým technologickým a hospodářským rozvojem.

Ekonomové Guilherme Lambais a Nuno Palma na stránkách VoxEU uvádějí: „Porovnání Brazílie s Anglií, Mexikem, Peru, Portugalskem, Španělskem, Švédskem a USA osvětluje několik klíčových rysů brazilské historie. Zažívala staletí téměř stagnujícího příjmu na obyvatele… To ostře kontrastuje s postupným raně novověkým vzestupem severní Evropy.“ Konkrétní vývoj a srovnání ukazuje následující graf:

Z grafu tedy na jedné straně vidíme nástup na prudký růst příjmů v USA a Anglii, v menší míře ve Švédsku a Španělsku. Tyto země se po roce 1900 pohybovaly daleko před Brazílií. Neplatí to ovšem o Portugalsku nebo Peru. Ekonomové v této souvislosti poukazují na to, že krátkodobé komoditní boomy (třeba na zlatu v 18. století nebo na kávě v 19. století) sice vedly k prudkému nárůstu příjmů v Brazílii, ale produktivitu trvale nezvýšily. Ta tak relativně k řadě jiných zemí „nezaostávala kvůli dramatickému domácímu kolapsu, ale proto, že ostatní zrychlili, zatímco ona zůstala na nízké základní úrovni příjmů.“ Jaké jsou důsledky pro dnešek?

Ekonomové tvrdí, že dnešní výzvy, kterým čelí brazilské hospodářství, mají skutečně hluboké historické kořeny. Pomalé tempo růstu produktivity, celkově slabý domácí trh a přetrvávající nerovnost totiž nevznikly ve 20. století, ale mnohem dříve. Za druhé, „naše studie podporuje myšlenku, že ekonomiky s úzkou spotřebitelskou základnou mají obecně potíže s generováním růstu produktivity.“ Brazílie je příklad tohoto mechanismu. A za třetí, „nerovnost není jen sociálním problémem, ale také problémem růstu“.

Autoři studie tak tvrdí, že „dědictví otroctví je viditelné nejen v současné nerovnosti, ale i na celkovém výkonu ekonomiky“. Když přitom Brazílie na konci 19. století konečně nastoupila na cestu udržitelnějšího růstu, došlo k tomu až po významných institucionálních změnách. A „současné problémy brazilské ekonomiky nepramení z desetiletí politických chyb, ale z hlubokých ekonomických struktur formovaných po celá staletí. Pochopení tohoto historického vývoje může pomoci utvářet realističtější a v konečném důsledku efektivnější politiku zaměřenou na dosažení dlouhodobějšího růstu“.