Nejlepší řešení globálních nerovnováh je dobře známé. Proč tedy nepřichází změna? - Víkendář

Globální nerovnováhy a příliš velké přebytky a deficity na straně obchodu často končí finančními krizemi. Na stránkách VoxEU na to poukazují Beatrice Weder di Mauro a Jeromin Zettelmeyer s tím, že obchodní přebytky, deficity a nerovnováhy běžného účtu mohou být i součástí přirozeného vývoje. „Problémy nastávají, když se nerovnováhy stanou velkými, trvalými a spojenými s rostoucí zadlužeností nebo špatnou ekonomickou politikou.“ Jaká je podle ekonomů situace nyní? Ne náhodou se ve své odpovědi zaměřují zejména na Spojené státy.

„Země s deficity čelí riziku náhlého zastavení hospodářského růstu, prudkému oslabení měnového kurzu a dluhových krizí. Země s přebytky jsou sice méně vystaveny finančním krizím, mohou ale přispívat ke globální nerovnováze a následně k politickému napětí,“ tvrdí Weder di Mauro a její kolega. Současné nerovnováhy se svým geografickým rozložením podle nich podobají nerovnováhám z prvního desetiletí 21. století. Největší deficit mají USA, zatímco přebytky vidíme zejména v Číně, Evropě, Japonsku a u zemí vyvážejících ropu. Najdeme zde ale také rozdíl – podle ekonomů je nyní celý systém méně odolný.

Spojené státy „jako emitent dominantní rezervní měny vykazují velké a přetrvávající deficity“. Ty jsou financovány toky soukromého kapitálu, které jsou však méně a méně spolehlivé. To dohromady znamená vyšší riziko. K tomu se zvýšilo napětí v oblasti mezinárodního obchodu. Vnější nerovnováhy jsou stále více spojovány s obavami o domácí konkurenceschopnost a průmyslovou a strategickou závislost. To zvyšuje riziko protekcionismu a fragmentace globálního obchodního systému.

Nejlepší řešení globálních nerovnováh je přitom podle ekonomů dobře známé. Byla by jím fiskální konsolidace v USA, která by snížila jejich závislost na zahraničním kapitálu a zmenšila obchodní deficit a deficit běžného účtu (který vedle obchodu odráží ještě některé finanční položky, jako například tok dividend). K tomu by se Čína měla odklonit od své strategie růstu taženého investicemi a exportem. Mimo jiné posílením sítí sociálního zabezpečení a zvýšením spotřeby domácností. Evropa by pak zvýšila investice, zejména do infrastruktury, obrany a zelené transformace, a tím by snížila své obchodní přebytky.

Taková kombinace by podle ekonomů neodstranila důsledky doposud nahromaděných deficitů a přebytků, včetně zadlužení Spojených států. Ale snížila by nerovnováhy plynoucí z toho, jaké jsou aktuální obchodní toky a s nimi související toky kapitálu. „Politika zmíněných ekonomik se však ubírá opačným směrem. V USA přetrvávají vysoké fiskální deficity, a to i přes silný hospodářský růst. Celková politika je pak zaměřena na další podporu poptávky. V Číně je zřejmá slabá domácí poptávka. Ta v kombinaci s domácí průmyslovou politikou vytváří tlak na vyšší exporty a celkové vnější přebytky. A v Evropě strukturální a politická omezení nadále omezují rozsah a rychlost růstu investic.“

Nejnaléhavějším problémem pro zbytek světa je přitom podle ekonomů vývoj v USA. Pokračující kombinace vysokých fiskálních deficitů a silné domácí poptávky totiž znamená trvalé deficity běžného účtu v rozmezí 3,5 – 4 % HDP. Ty jsou stále více financovány prostřednictvím toků soukromého kapitálu. To zvyšuje zranitelnost systému vůči změnám v náladách investorů. Pro další vývoj pak lze podle ekonomů rozlišit více scénářů – viz zítřejší Víkendář.