Hormuzský průliv: logika eskalace a eskalace logistiky - klíčový uzel zůstává už 3. týden uzavřený

Třetí týden války USA a Izraele proti Íránu začíná situací, kterou si žádný energetický stratég nepřál modelovat jako base case. Hormuzský průliv, kudy normálně protéká 20 % světové ropné nabídky, zůstává de facto uzavřen pro veškerý provoz mimo íránské tankery. Brent se obchoduje nad 100 USD za barel, futures na pět let dopředu zůstávají pod 70 USD. Tento spread je klíčovým signálem: trh stále věří v krátkodobost šoku. Otázka tohoto týdne zní, jak dlouho lze tuto víru udržet.

Okno pro scénář TACO ("Trump Always Chickens Out") se zavřelo, protože Trump bez znovuotevření průlivu nemůže vyhlásit vítězství. Trumpovi už nestačí po x-t= vyhlásit vítězství nad Íránem. Teď už potřebuje jasnou výhru pro únik z tohoto problému. Dva nejpravděpodobnější eskalační kroky, tedy invaze na ostrov Chárg nebo silové otevření průlivu, ale nesou extrémně nepříznivý poměr rizika a výnosu.

Polymarket posunul pravděpodobnost příměří do konce května pod 50 %. Případné odblokování Hormuzu může opět narazit na pojišťovací realitu: i když odminujete průliv, bez pojistky tankerů zůstane prakticky uzavřený.



Jak závažný je energetický šok? IEA ho označuje jako "největší ropný nákladový šok v historii". Procentuální výpadek nabídky překonává embargo po válce Jom Kippur 1973 i íránskou revoluci 1979. Z toho se dá vyvodit neúprosná aritmetika: pokud průliv zůstane zavřený, ceny musí stoupat tak dlouho, dokud nezpůsobí dostatečnou "destrukci poptávky". Při krátkodobě neelastické poptávce po ropě by to mohlo znamenat cenu ropy výrazně nad 150 USD, i s rizikem ceny nad 200 USD.

Na druhou stranu futures trh implikuje rychlý návrat k 65 USD, což je sázka na to, že svět nebude "efektivně akceptovat porážku tím, že Íránu přenechá tuto neskutečnou páku." Nesmíme zapomínat na substituci na straně poptávky i nabídky: při 100 USD za barel se vyplatí zapnout marginální vrty, které při 65 USD nedávaly smysl. Paradoxně ale právě strmý pokles futures cen snižuje motivaci zvyšovat produkci. Kdo bude investovat do takového vrtu, když futures křivka ukazuje 70 USD za dva roky?

Regionální distribuce bolesti z takového nabídkového šoku je nerovnoměrná, a to je klíčové pro pochopení měnových a dluhopisových trhů. Například Indie dostávala téměř polovinu své ropy ze zemí v Perském zálivu, a za poslední dva týdny toto číslo spadlo na prakticky nulu. Uralská ropa se v Indii obchoduje s prémií nad Brent, což je bezprecedentní signál. Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea dohromady představují 70 % ropných zásilek přes Hormuz.


Je potřeba přidat důležitý evropský kontext: evropská energetická intenzita (kg ropného ekvivalentu na 1 000 EUR HDP) klesla od roku 2022 o 15 %, USA za stejné období jen o 3 %. Evropa také diverzifikovala dodavatele plynu. Nahradila přibližně 100 mld. m³ ročně ruského plynu, což byla nejrychlejší energetická transformace dodávek v historii. Při současných cenách by inflace v eurozóně mohla dosáhnout 2,5-3 % do konce roku a pak klesnout. To samo o sobě nevolá po zvýšení sazeb. Samozřejmě za podmínky, že se potvrdí současné očekávaní trhu.

USA jsou energeticky soběstačné. Krugman staví kontraintuitivní argument o irelevantnosti domácí produkce: USA jsou čistým vývozcem ropy, ale americké domácnosti z toho nemají nic, protože globální trh s ropou vyrovnává ceny. Americká ekonomika má navíc výrazně vyšší spotřebu ropy na jednotku HDP než EU nebo Čína, o cca 50 %, Proto podle Krugmana může být americký spotřebitel je zasažen více než evropský nebo čínský, přestože USA ropu vyváží.

Čína má cenové stropy na benzín při 130 USD za barel, což její spotřebitele od určité úrovně izoluje. Rusko má daň z těžby nerostných surovin navázanou na světové ceny, ropný šok se tedy přímo přeměňuje v příjmy ruského státního rozpočtu. To je možná nejcyničtější vedlejší efekt celé války: Kreml financující válku na Ukrajině z peněz, které generuje americká válka na Blízkém východě.

David Navrátil