Iluze krátké války a realita teokratické monarchie

Je možné, že březen roku 2026 vstoupí do učebnic ekonomie jako den, kdy se geopolitická arogance srazila s neúprosnou logikou dodavatelských řetězců. Zatímco se na trzích v Asii začalo obchodovat s ropou Brent nad 110 dolary za barel, z Washingtonu zaznívala rétorika, která jako by vypadla z jiného vesmíru. Prezident Trump prohlásil, že válka je „téměř hotová“ a probíhá „předstihově“. Skutečnost je však taková, že jsme se neocitli na prahu rychlého vítězství, ale v epicentru nelineární krize, která právě metastázovala z regionálního konfliktu v globální systémový otřes.

Hlavním předpokladem současné strategie je víra v tzv. „venezuelský scénář“. Tedy představu, že stačí dostatečně silný kinetický tlak k tomu, aby se režim v Teheránu sesypal a uvolnil místo poddajné loutce. Jmenování Mojtaby Chameneího novým nejvyšším vůdcem však tuto iluzi definitivně pohřbívá. Írán se nezhroutil, naopak, osifikuje v teokratickou monarchii, kde se moc přesouvá k Revolučním gardám (IRGC). To znamená jediné: neexistuje nikdo, kdo by v dohledné době zvedl bílou vlajku. Namísto rychlé kapitulace sledujeme to, co Shashank Joshi trefně nazývá „vertikální eskalací“.

Tato eskalace již dávno překročila hranice vojenských cílů. Útoky na odsolovací zařízení v Bahrajnu a hrozby pro saúdskou infrastrukturu nejsou jen taktickými údery. V regionu, kde státy jako Kuvajt nebo Omán získávají přes 80 % pitné vody z moře, je útok na desalinaci útokem na samotnou biologickou existenci obyvatelstva. Pokud by padla například saúdská elektrárna a odsolovna v Džubajlu, Rijád by musel být evakuován do týdne. To není válka, kterou lze „vyhrát“ prostými součty zničených dronů Shahed. Je to totální konflikt o zdroje.

Současně s tím sledujeme nebezpečné informační zatmění. Rozhodnutí amerických satelitních společností omezit snímkování Blízkého východu vytváří nebezpečné vakuum. V době, kdy se spoléháme na „open-source intelligence“ (OSINT) jako na korektiv vládní propagandy, jsme oslepli. Nevíme, jak moc jsou poškozeny americké radary v Zálivu, ani jaké jsou skutečné škody na íránské ropné infrastruktuře. Tato mlha války nahrává volatilitě. Trhy nenávidí nejistotu a v současnosti je jediným jistým bodem fakt, že Hormuzský průliv je nefunkční.

Hormuz je krční tepna globálního kapitalismu. Snaha americké administrativy bagatelizovat riziko prohlášením, že íránské námořnictvo bylo „eliminováno“, svědčí o hlubokém nepochopení moderního válčení. K zastavení tankerů nepotřebujete flotilu bitevních lodí. Stačí drony, podmořské miny a raketový teror. Pojišťovny, které v tichosti přestaly krýt rizika pro transity průlivem rozumí realitě lépe než generálové v Pentagonu. Pokud se průliv neotevře, a neotevře se, dokud Írán nevyhlásí příměří, cena ropy nemá kotvu. Proto přepravní náklady ze Zálivu do Evropy přemalovaly veškeré předchozí rekordy. Predikční trh Polymarket implikuje, že s pravděpodobností 40 % bude na konci dubna Hormuz stále uzavřen.

Zatímco Washington mluví o „univerzální kapitulaci“, my musíme mluvit o ceně za toto vítězství. Už nyní CSIS odhaduje denní náklady na 900 milionů dolarů. To jsou miliardy, které se vypařují v poušti, zatímco na domácí frontě začínají blikat červené kontrolky. Payrolls v USA se poprvé po pěti letech propadly do záporných hodnot. Stagflace, ten strašák sedmdesátých let, o kterém jsme si mysleli, že patří do učebnic historie, se vrací v plné síle. A co je nejironičtější? Zatímco americký spotřebitel platí u pumpy o 50 centů víc, v Kremlu se otevírá šampaňské.

Pokud byla první fáze konfliktu o kinetické dominanci, ta druhá je o neúprosné fyzice komoditních trhů. Ekonomický šok, který právě prožíváme, není lineární. Jak upozorňuje Paul Krugman, existuje zásadní rozdíl mezi týdenním výpadkem dodávek a měsíční blokádou. Uzavření Hormuzského průlivu není jen dočasná nepříjemnost pro logistiku: je to nelineární destrukce nabídky. Vrt v Iráku nebo Kuvajtu není vodovodní kohoutek. Když se naplní skladovací kapacity, což se právě děje od Bahrajnu po Spojené arabské emiráty, producenti jsou nuceni vrty „zaškrtit“. Restartování takové produkce po týdnech nečinnosti je technicky náročné a nákladné. Riziko trvalého poškození ložisek znamená, že i kdyby mír nastal zítra, energetická mapa světa už nikdy nebude vypadat stejně.

Zatímco Washington operuje s představou „univerzální kapitulace“ Íránu, trhy už začaly oceňovat realitu. Brent se dostal nad 110 dolary, pak korigoval. Ale to může být jen začátek.

Skutečným paradoxem této války je její největší vítěz. V geopolitice neexistují náhody, pouze nezamýšlené důsledky. A Vladimir Putin právě vyhrál jackpot. Před měsícem byla ruská ekonomika pod tlakem klesajících výnosů z uralské ropy a drtivých sankcí. Dnes se karta obrátila. Ruská ropa, donedávna toxické aktivum, se stala „prémiovou“ komoditou jednoduše proto, že je dostupná.

Ironie situace dosahuje vrcholu v okamžiku, kdy americké ministerstvo financí vydává výjimky pro Indii na nákup ruské ropy. Washington, který roky budoval architekturu sankcí proti Moskvě, ji nyní sám v panice rozebírá, aby zabránil totálnímu kolapsu globální ekonomiky. Putinův „lifeline“ přišel z nejméně očekávané strany. Ruský rozpočet, který byl v lednu v hlubokém deficitu, se díky cenám nad 100 dolarů a „válečné prémii“ vrací k stabilitě. Každý dolar navíc za barel přímo financuje ruskou ofenzivu na Ukrajině. Strategický trojúhelník Washington–Teherán–Moskva se tak uzavřel v neprospěch západních zájmů.

Tento energetický otřes má však i svou méně viditelnou, ale o to nebezpečnější tvář: hrozbu hladu. Ceny hnojiv vystřelily o 25 % a kopírují trajektorii z počátku invaze na Ukrajinu v roce 2022. Vztah mezi cenou hnojiv a výnosy plodin je neúprosný. Pokud zemědělci v Brazílii, Indii nebo Evropě nebudou mít přístup k levným nutrientům ze Zálivu, budoucí úroda bude nižší a dražší. Pro americkou administrativu to znamená „perfektní bouři“ před blížícími se midterm volbami. Volič, který už tak bojuje s cenami bydlení, nyní čelí dvojciferné inflaci u potravin a pohonných hmot současně. Politický kapitál se v takovém prostředí vypařuje rychleji než benzin na slunci.

Donald Trump prohlásil, že vysoké ceny ropy jsou „malou daní“ za neutralizaci íránské jaderné hrozby. Tato rétorika však ignoruje fakt, že ekonomická nestabilita je sama o sobě bezpečnostním rizikem. Když Asie, největší importér energie ze Zálivu, upadne do energetické paniky, její reakce nebude koordinovaná s Washingtonem. Už nyní slyšíme z Evropy hlasy o nutnosti obnovit energetické vazby s Ruskem, aby se předešlo deindustrializaci. Válka s Íránem tak v reálném čase trhá vazby v rámci G7 a posouvá nás do multipolárního světa, kde je energetická bezpečnost nadřazena ideologickým spojenectvím.

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny

Česká spořitelna je bankou s nejdelší tradicí na českém trhu. Téměř 200 let tvoří jeden ze základních pilířů českého bankovního systému. V současnosti poskytuje služby pro přibližně 4,7 milionu klientů. Od roku 2000 je součástí nadnárodní finanční skupiny Erste Group Bank.

Více informací na: www.csas.cz