Skutečně odolný systém se ubrání i tomu, co nedokážeme předvídat

Jon Danielsson z London School of Economics si myslí, že nastavení současné finanční regulace může ve skutečnosti zvyšovat pravděpodobnost tenzí v celém systému místo toho, aby je eliminovalo (viz první část článku). Mimo jiné proto, že banky se v době finančních tlaků kvůli regulaci chovají stejně a přispívají tak k celkovému stresu na trzích. Existuje podle ekonoma řešení?

Danielsson poukazuje i na to, že existuje tlak na stále podrobnější regulační pravidla. Ten ale standardizuje chování finančních institucí a také přesouvá „břemeno úsudku od nich směrem k regulátorovi“. Řízení rizik je tudíž „outsourcováno na vládní úřady“. Banky tak mimo jiné posílají dohledovým orgánům obrovské množství informací, ale ty mohou v reálném čase zkoumat pouze malý zlomek z nich. „To vytváří iluzi, že orgány dohledu mohly a měly identifikovat nejzávažnější rizika. Ve skutečnosti téměř nekonečný tok informací znemožňuje zjistit, které signály jsou v danou chvíli důležité. Když však krize odhalí, kde se nebezpečí skutečně skrývalo, lze tehdejší informace zpětně vždy číst tak, že riziko bylo zřejmé.“

Podstatným rysem systému je pak podle ekonoma to, že rizika nejsou exogenní, nevznikají někde mimo něj. Jsou naopak z velké části endogenní. Nejsou tedy jako „asteroid, který před 65 miliony let vyhubil dinosaury,“ jsou vytvářeny chováním finančních institucí. Modely, které obecně utváří dohled a regulaci, ale předpokládají, že riziko je exogenní. Jejich výsledkem je pak to, že systém se synchronizuje. To znamená, že slabá místa se objevují právě proto, že se instituce chovají podobně. Endogenní riziko roste.

„Každé nové pravidlo mění motivace finančních institucí a podporuje jejich adaptaci. Soukromý sektor se přizpůsobuje rychle, nyní pomocí umělé inteligence. A využívá mezer v dohledu. Regulační orgány přitom musí vyjednávat o konsensuálním přístupu napříč různými jurisdikcemi. To je pomalý politický proces. Potřeba společných standardů tlačí dohled k nejnižšímu společnému jmenovateli. K těm rizikům, která se mezinárodně nejsnadněji definují a měří. Nejde ovšem nutně o největší rizika,“ myslí si ekonom. A řešení je podle něj poměrně jednoduché. Použijme základní princip financí: Diverzifikaci.

„Cílem dohledu by měl být systém, který zůstává stabilní i v případě selhání jednotlivých částí. To vyžaduje přechod od různých polštářů vůči řadě rizik k celkové odolnosti. Klíčem k ní je pak rozmanitost institucí, obchodních modelů a reakcí na stresové situace. Diverzifikace je jedním z nejúspěšnějších principů ve financích. Funguje pro portfolia a měla by fungovat i pro finanční systém. Regulační rámce mohou podporovat instituce s odlišnými podnikatelskými modely přizpůsobenými různým trhům a rizikovým profilům. Je to lepší, než když jsou všechny firmy tlačeny do jedné univerzální formy.

Ekonom vše uzavírá s tím, že existuje paradox dokonalé regulace. Čím více se systém snaží o jednotnou kontrolu, tím méně stabilním se stává. Silná stránka regulace tak nespočívá ve stále intenzivnějším měření a kontrole, ani ve zvyšování likvidity a kapitálových rezerv. Tkví spíše v institucionální rozmanitosti, nezávislém úsudku a přijetí faktu, že nejistotu nelze regulací zcela odstranit. „Odolný systém je takový, který se ubrání i tomu, co nedokážeme předvídat.“

Zdroj: VoxEU