USA mají novou bezpečnostní strategii, která redefinuje základní rámec. Evropě končí éra pohodlí

Čerstvě zveřejněná Národní bezpečnostní strategie USA je manifestem změny epochy: návratu k národnímu zájmu, k suverenitě a k přesvědčení, že Spojené státy už nemohou nést náklady na obranu Západu. To, co vypadá jako přestavba Washingtonu, je pro Evropu zrcadlem: buď rychle dospěje, nebo se ocitne na periferii světové moci. Stačí uvést, že Dmitrij Peskov, mluvčí Kremlu, uvedl, že nová americká Národní bezpečnostní strategie je „z velké části v souladu s naší vizí“.

Nová strategie pojmenovává diagnózu z pohledu USA bez obalu: ambiciózní poválečný projekt americké hegemonie selhal nikoli kvůli zlé vůli, ale kvůli vlastní neudržitelnosti. USA se podle textu příliš dlouho snažily zároveň zabezpečovat svět, liberalizovat obchod, udržovat rozbujelý sociální stát a investovat do technologické převahy. Tato kvadratura kruhu dospěla ke konci. A Washington přestává předstírat, že ji lze financovat z nekonečného deficitu i politické energie.

Strategie proto zavádí do americké zahraniční politiky jednoduchou, ale revoluční rovnici: USA se budou angažovat globálně jen tehdy, pokud to přímo posiluje jejich domácí stabilitu, ekonomiku a bezpečnost. Všechno ostatní je luxus, který si již nemohou dovolit.

Je to logika hospodského účtu: jestliže Evropa utrácí roky pod svými závazky, zatímco Amerika platí většinu účtu, pak se tato nepsaná dohoda končí. Odpovědnost za bezpečnost se přenáší zpět na jednotlivé státy. A není náhodou, že dokument preferuje bilaterální vztahy před multilaterálními institucemi, které podle autorů často zakrývají absenci skutečné politické vůle.

Koncepční osa dokumentu je jasná: národní stát je základní jednotka mezinárodní politiky, nikoli nadnárodní instituce nebo aliance. Nejde o izolacionismus, ale o „primát suverenity“: každý stát má být primárně zodpovědný za svou obranu, energii, průmysl, hranice a ekonomickou odolnost.

Pro Evropu, která za poslední tři dekády vsadila na síť institucí, pravidel a trhů, je to paradigma cizí. Normy, kompromisy, postupná integrace. To bylo evropské DNA. Nová americká strategie ale tvrdí, že éra globalismu vedla ke ztrátě průmyslu, závislostem a kulturní nejistotě, což oslabuje Západ zevnitř.

Washington tak nabízí alternativu: návrat k zakotvené moci, průmyslové kapacitě a kulturní soudržnosti. Nejde jen o geopolitiku. Je to civilizační posun, který Evropu staví do role kontinentu, který si bude muset znovu definovat, kým vlastně je.

Na rozdíl od předchozích strategií zde nenajdeme moralistní slovník o nutnosti bránit „mezinárodní řád založený na pravidlech“. Dokument pracuje s jazykem tvrdých zájmů: bezpečnost, průmysl, energie, technologie, kontrola hranic.

Je to návrat k realpolitice, kde se rozhoduje o tom, kdo má výrobní kapacity, levnou energii a robustní armádu. Ne o tom, kdo má elegantnější deklarace a ambicióznější klimatické cíle.

Strategie také jasně říká: USA nebudou měnit režimy, nebudou exportovat demokracii a nebudou vést vleklé války bez jasného konce. Pokud zasáhnou, bude to rychle, rozhodně a s explicitním cílem.

Tento přístup má dva okamžité dopady:

1) Omezuje romantickou představu Evropy, že USA vždy přiběhnou, aby vyřešily geografické či politické problémy kontinentu.

2) Zvyšuje tlak na spojence, aby byli schopni jednat sami – nejen finančně, ale i politicky, průmyslově a vojensky.

Z hlediska Ameriky je největší hrozbou světového řádu ne Rusko, ale Čína. Čína kombinuje průmyslovou sílu, technologické ambice a schopnost ekonomicky dominovat celým regionům. Dokument zdůrazňuje nutnost „rebalancovat“ ekonomický vztah: tarify, exportní kontroly, ochranu kritických technologií a posílení kapacit „západního průmyslového bloku“. Je to ekonomická obrana, nikoli vojenská.

USA nechtějí válku o Tchaj-wan, ale chtějí posílit odstrašení a zabránit tomu, aby Čína přetvořila světový pořádek skrze obchodní a technologické závislosti. Proto je Indo-Pacifik explicitní prioritou před Evropou.

Pro Česko to znamená jediné: jakýkoli budoucí konflikt mezi americkou pozorností pro Evropu a zdroji potřebnými v Asii bude rozhodnut ve prospěch Asie. Je to tvrdé, ale realistické. A měli bychom se podle toho zařídit.

Kapitola věnovaná Evropě je neobvykle sociologická. USA nahlížejí kontinent nikoli jako silného partnera, ale jako region, který se ekonomicky propadá, demograficky ztenčuje a politicky fragmentuje.

Americké hodnocení je neúprosné: Evropa má nízké obranné výdaje a spoléhá na americký štít. Má přeregulovanou ekonomiku, která pomalu reaguje na technologické a energetické změny. Má politické elity, které podle autorů „potlačují debatu“ o migraci, identitě a národních zájmech.

V této diagnóze je malá útěcha pro EU: Washington nás nevnímá jako rovnocenného partnera, ale jako region s velkým kulturním potenciálem a slabou politickou vůlí.

Dokument zároveň zdůrazňuje, že USA chtějí „promoting European greatness“, tedy podporovat evropskou velikost. Ale jen za předpokladu, že Evropa začne rychle růst, znovu industrializuje a převezme vlastní bezpečnostní břemeno.

Jinými slovy: Amerika nestojí o slabou a moralizující EU. Stojí o silného, vojensky schopného partnera.

Ukrajina: rychle, stabilně, ne nutně dokonale. Strategie varuje před dlouhodobým konfliktem na Ukrajině, který vyčerpává evropské ekonomiky a omezuje americké zdroje pro Asii. Cílem je „expeditious cessation of hostilities“, tedy rychlé ukončení bojů, obnovení stability a restart evropských ekonomik.

Tento jazyk je nový a znepokojivý. Nezmiňuje vítězství Ukrajiny, ale stabilitu. Nezmiňuje obnovu územní integrity, ale ukončení války.

Z toho lze vyčíst: USA chtějí vyhnout se nekonečné opotřebovací válce. Chtějí minimalizovat riziko přímé konfrontace s Ruskem. Chtějí rychle přesměrovat zdroje směrem k Indo-Pacifiku.

To staví EU a Česko před nepříjemnou realitu: pravděpodobně nás čeká tlak na kompromis, který nebude ideální ani morálně, ani strategicky. Pokud bude Washington preferovat stabilitu před spravedlností, budeme čelit dilematu, které jsme si nikdy nepřipustili.

Dokument uvádí dvě zásadní změny vůči NATO:
1) NATO není „vždy expandující aliance“. To je signál, že další rozšiřování, zejména o Ukrajinu nebo Gruzii, je politicky omezené.
2) Závazek k 5 % HDP na obranu. Je to extrémní požadavek, ale plní roli strategického stropu, od kterého se začíná vyjednávat. Logika je jasná: USA už nechtějí financovat evropskou bezpečnost. Kdo nebude investovat, nemůže počítat s americkou podporou na stejné úrovni.

Evropa tak vstupuje do nového období: bez vysokých obranných výdajů se stane geostrategickou zátěží, ne partnerem. Energetika: konec evropské naivity. Strategie odmítá evropský přístup k dekarbonizaci jako „strategicky dysfunkční“. Tvrdí, že přílišná orientace na Net Zero oslabila konkurenceschopnost západních průmyslů a zvýšila závislosti na Číně, která dominuje obnovitelným technologiím i kritickým surovinám.

Americký recept je odlišný: masivní využití fosilních paliv, rozvoj jaderné energetiky, energetická soběstačnost jako prvek národní bezpečnosti.

To není spor o klima, ale o moc. Kdo má levnou a stabilní energii, ovládá průmysl. Kdo má průmysl, ovládá geopolitiku. Tohle je fundamentální rozdíl mezi chápáním světa z pohledu USA a EU.

Pro Česko, zemi s jadernými zdroji, ale bez velkých zdrojů plynu či ropy, je to příležitost. Může se stát regionálním hráčem v jaderné energetice a energetické bezpečnosti, což by posílilo i náš politický vliv.

Co to znamená pro Česko: konec pohodlí, začátek vlastního příběhu.

1) Obrana: 2 % HDP už nejsou výdaj, ale vstupenka. Česká debata o tom, zda jsou 2 % HDP „příliš“, je v kontextu americké strategie archaická. Reálně budeme muset investovat více: do dronů, PVO, munice, průmyslu. Nejde jen o peníze, ale o transformaci celé obranné ekosystému, který se má stát motorem inovací.

2) Ukrajina: připravme se na nepříjemné scénáře. Česko patří mezi (morální) podporovatele Ukrajiny. Pokud se však geopolitický vítr obrátí směrem k „rychlému příměří“, budeme muset hledat cestu, jak: udržet podporu Kyjevu, zachovat jednotu EU, a neztratit kotvu v transatlantických vztazích. To bude vyžadovat diplomatickou pružnost, jakou jsme doposud nemuseli předvádět.

3) EU: od regulátora k mocnosti. Česko musí být u reálné evropské obranné integrace, nejen u jejích deklarací. Střední Evropa má reálné kapacity: zbrojní průmysl, logistiku, geografii, politickou vůli. Pokud se region spojí, může být jedním z pilířů nové evropské bezpečnosti.

4) Energetika: jádro jako strategická páteř. Pokud Evropa přijme část americké logiky, bude jádro nejen energetickým řešením, ale i politickou zbraní stability. Česko má šanci stát se regionálním lídrem, pokud dokáže rychleji stavět a levněji vyrábět.

5) Vztah k Číně: konec dvojí hry. Česko bude muset jasněji ladit svou exportní a technologickou politiku s USA. Dilema „obchod vs. bezpečnost“ se zúží. Prostor pro manévrování bude menší, ale přinese to jasnější pravidla.

Nová americká strategie není jen dokument do šuplíku. Je to tektonický posun v tom, jak nejmocnější demokracie světa chápe sama sebe i své spojence. A nečekejme, že případný návrat Demokratů do Bílého domu přinese nějaký zvrat v této doktríně. Vzhledem k vojenské kapacitě Číny už USA nemají na to, aby hráli roli světového policisty. Evropě tak vypršela éra pohodlného světa, v němž USA garantovaly bezpečnost a Evropa mohla řešit regulace a morálku. Jestli chceme zůstat relevantní, musíme přestat hrát roli chráněnce a stát se partnery. Česko se silným průmyslem má přitom všechny předpoklady uspět. Pokud si troufne.

David Navrátil