Ublížením na zdraví z omluvitelné pohnutky se budou znovu zabývat trestní soudy

Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu stanovil trest propadnutí věci a uložil trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Rovněž rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozeného. Stěžovatel měl v ubytovacím zařízení, v reakci na předchozí fyzický střet s poškozeným, uchopit kuchyňský nůž a s úmyslem usmrtit poškozeného jej pobodat. Tím došlo u poškozeného k následkům projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelově dovolání nevyhověl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho odsouzení pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho neústavním právním hodnocení. Stěžovatel brojil mimo jiné proti závěrům trestních soudů, podle kterých skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku. Zdůrazňoval, že šlo o potyčku mezi dvěma, možná třemi obyvateli ubytovny, při níž použil nůž proti útočníkovi, přičemž on sám byl zraněn a utrpěl i otřes mozku. Tyto skutečnosti měly vést orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) k závěru o jeho obraně před útokem poškozeného.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť zjistil, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, došlo též k porušení zásad nullum crimen sine lege a presumpce neviny.

U privilegovaných skutkových podstat zabití podle § 141 trestního zákoníku a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a trestního zákoníku jde o dvě alternativně stanovené privilegující okolnosti, které spočívají buď v silném rozrušení způsobeném strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli, nebo ve zvláštní pohnutce, kdy pachatel úmyslně usmrtí jinou osobu v důsledku jejího předchozího zavrženíhodného jednání (tzv. provokace). Ústavně souladný výklad těchto konkurujících skutkových podstat provedl Ústavní soud již v minulosti.

Obecné soudy při hodnocení důkazů nezohlednily všechny podstatné okolnosti případu a dopustily se pochybení tak závažných, že odůvodňují kasační zásah Ústavního soudu. Od samého počátku trestního řízení stěžovatel OČTŘ předkládal na svou obhajobu vlastní skutkovou verzi případu, z níž dovozoval, že on sám byl nejprve fyzicky napaden poškozeným a že jeho reakce na toto napadení byla nanejvýše trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Obecné soudy však obhajobu stěžovatele neakceptovaly a v konečném důsledku se přiklonily ke zcela jiné skutkové verzi celé události, kterou právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu. Obecné soudy však vyhodnotily důkazy extrémně vadně. V konečném důsledku se jim nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatele a svůj závěr o vině zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu odůvodnily nepřesvědčivě a rozporně.

Pro ústavně souladné rozhodnutí o vině je významné již posouzení situace, která celému incidentu předcházela. Krajský soud například popsal, že: „V daném případě bylo prokázáno, že silně opilý poškozený obžalovaného obtěžoval, provokoval jej nadávkami, v noci jej vzbudil, házel po něm matraci, na kterou pak poškozený naskakoval, a nakonec poškozený obžalovaného fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje, v okamžiku, kdy obžalovaný vstával z postele a když obžalovaný vstal, udeřil jej pěstí do obličeje.“ Vrchní soud pak mimo jiné uvedl, že poté, co několik hodin před inkriminovaným skutkem proběhl konflikt mezi stěžovatelem a poškozeným (při němž stěžovatel pronásledoval poškozeného s nožem, který mu odebrali svědci, aniž by byl někdo ze zúčastněných zraněn), se situace vyvíjela dál, přičemž „ani poškozený nebyl nečinný“, a „vyvrcholila vlastně tím, že poškozený napadl obžalovaného ležícího v posteli, házel na něj matraci a skákal na něm“. Soudy považovaly za prokázané, že poškozený obžalovaného fyzicky napadl, když jej kopl do obličeje. V okamžiku, kdy obžalovaný vstával z postele a když obžalovaný vstal, udeřil jej pěstí do obličeje. U stěžovatele byla zjištěna zlomenina spodiny očnice, fraktura nosních kůstek a krvácení do čelistní dutiny. Podle Ústavního soudu pak obecné soudy bagatelizovaly závažnost následků útoku poškozeného proti stěžovateli.

Obecné soudy neměly pro své závěry o vině stěžovatele podklad ve shromážděných důkazech. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě nemůže vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, protože trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty – alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.

Při posuzování, zda byly naplněny privilegující okolnosti skutkových podstat zabití nebo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky měly soudy řádně vyhodnotit všechny skutečnosti, které svou mimořádnou intenzitou a závažností mohly vést k silnému rozrušení obviněného stěžovatele, včetně jeho zranění. Není-li bezpečně prokázáno, kdo a v jaké fázi incidentu tato zranění způsobil, nelze v souladu s ústavním pravidlem in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) jejich původ přičítat jiným osobám než poškozenému, který konflikt vyvolal svým prvotním útokem, zahrnujícím kop do obličeje a úder pěstí do obličeje, pouze na základě vlastních úvah soudu o vnímání bolesti stěžovatelem a předpokládaných důsledcích na schopnost stěžovatele reagovat na útok – přes tato zranění – fyzickým násilím.

V průběhu trestního řízení bylo opatřeno několik znaleckých posudků. Ze žádné jejich interpretace nevyplývá závěr soudů, že stěžovatelovy zlomeniny a fraktury obličeje jsou „spíše běžné podněty“, „nijak závažná poranění“, či že stěžovatel nemohl být „citelně poraněn“. Jestliže soudy nahradí dokazování znaleckým posudkem vlastními hypotézami, navíc podanými jen v pravděpodobnostní rovině, a opomenou se vypořádat s podstatnými skutečnostmi, dopustí se významného porušení ústavních práv obviněného.

Případ se nyní vrací před krajský soud. Rozhodnutí Ústavního soudu je pro obecné soudy závazné.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1374/25 je dostupný zde (606 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu