Na co si dát pozor při úhradě dluhu za někoho jiného

Problematiku úhrady dluhu za třetí osobu upravuje ustanovení § 1936 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník stanoví, že věřitel je povinen přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. Nemůže tedy odmítnout splnění dluhu někým jiným – nehledě na to, zda se jedná o ručitele nebo osobu, která má zájem dluh uhradit z jakéhokoliv jiného důvodu.

Splnit dluh za někoho jiného není možné pouze v případě, kdy je plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, a tedy z povahy věci nemůže být řádně poskytnuto nikým jiným nežli dlužníkem. Typickým příkladem jsou umělecké výkony nebo jiné osobní činnosti, které může splnit výhradně dlužník. Výjimku představuje rovněž situace, kdy si věřitel a dlužník možnost splnění dluhu třetí osobou předem vyloučí výslovným ujednáním (např. ve smlouvě). Při posuzování otázky splnění dluhu třetí osobou je předně nutné rozlišovat mezi tzv. materiálně a formálně cizími a vlastními dluhy. Pojďme si vysvětlit, co to znamená.

Materiálně a formálně vlastní nebo cizí dluhy – jaký je v tom rozdíl?

Za plnění materiálně vlastního dluhu se považuje situace, kdy je dluh splněn přímo dlužníkem, čímž dochází nejen k uspokojení věřitele, ale také k úplnému zproštění dlužníka závazku. Naopak materiálně cizí dluh vzniká tehdy, když jej plní osoba odlišná od dlužníka. Po splnění dluhu této osobě zpravidla vzniká vůči původnímu dlužníkovi nárok na náhradu – tzv. subrogační regres.

Materiálně cizí dluhy můžeme dále rozdělit na dluhy formálně vlastní a formálně cizí. U dluhů formálně vlastních je třetí osoba za určitých podmínek k plnění povinna, neboť za dluh např. ručí nebo jej jinak zajišťuje. U dluhů formálně cizích naopak není třetí osoba k plnění nikterak povinna a věřiteli tak nabízí plnění bez jakéhokoliv zvláštního právního důvodu (např. plní za dlužníka čistě z dobré vůle).

Musí s úhradou souhlasit dlužník?

U dluhů, které jsou materiálně i formálně cizí, vyžaduje zákon k jejich splnění třetí osobou souhlas dlužníka. Zatímco souhlas věřitele s plněním od třetí osoby zákon zásadně nevyžaduje a věřitel je povinen takové plnění (s určitými výjimkami) přijmout, dlužníkovi podobný stav vnucen být nemůže. Pokud dlužník nesouhlasí s tím, aby za něj třetí osoba jeho dluh uhradila, nemůže tato osoba plnění poskytnout – bez ohledu na její vůli či osobní vztah k dlužníkovi.

Souhlas dlužníka by si třetí osoba měla opatřit nejlépe v písemné formě, a to ještě před nebo nejpozději současně s nabídkou plnění věřiteli. Podle § 1937 občanského zákoníku se předchozí souhlas dlužníka nevyžaduje v případě, kdy třetí osoba plní dluh proto, že za něj ručí nebo jej jinak zajišťuje – tedy u dluhů materiálně cizích, avšak formálně vlastních. V takovém případě vstupuje tato osoba po splnění dluhu do práv věřitele a vzniká jí vůči dlužníkovi automaticky právo na náhradu (tzv. subrogační regres).

Vznik nároku vůči dlužníkovi (subrogační regres)

Podle ustanovení § 1936 odst. 2 občanského zákoníku platí, že osoba, která hradí dluh někoho jiného, aniž by za něj ručila nebo jej jinak zajišťovala, může po věřiteli požadovat, aby jí před nebo při plnění dluhu postoupil svou pohledávku. Toto pravidlo se aplikuje výhradně na dluhy materiálně a formálně cizí, tedy na situace, u kterých nedochází k přechodu pohledávky na plnící osobu automaticky ze zákona. Zde je proto potřeba zpozornět. Pokud osoba, která dluh hradí za někoho jiného, nemá k dluhu žádný formální vztah (např. neručí za něj ani jej nezajišťuje), musí si postoupení pohledávky výslovně vymínit. Pokud by to z nějakého důvodu opomněla, mohlo by se stát, že by za dlužníka dluh sice zaplatila, ale později by vůči se vůči dlužníku již nemohla domáhat uspokojení v rámci regresu.

Proto je potřeba si dát pozor zejména na situace, kdy třetí osoba splní za dlužníka jeho dluh „z dobré vůle“, ale chce, aby ji v budoucnu dluh splatil a uhrazenou sumu vrátil. V takových případech je nutné věřitele vždy výslovně požádat o postoupení pohledávky za dlužníkem – např. v písemném prohlášení učiněném vůči věřiteli nebo v poznámce k provedené platbě. Zákon nestanoví žádnou zvláštní formu takové žádosti – může být učiněna písemně, ústně nebo i mlčky (konkludentně). Musí však být učiněna nejpozději v okamžiku splnění dluhu. Záleží tedy především na vůli osoby, která dluh za dlužníka plní, zda si postoupení pohledávky vymíní, nebo se rozhodne plnění poskytnout bez nároku na regres – tedy jako dar.

Závěr

Závěrem je třeba říci, že v případě, kdy dotyčný nevyužije možnosti si subrogační regres po věřiteli vymínit, nemusí to vždy automaticky znamenat, že jeho plnění má povahu daru. Podle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ze dne 3. 5. 2019, totiž „právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený na věřiteli nevymínil postoupení pohledávky dle § 1936 odst. 2 o. z.“ Pokud se však osoba plnící za dlužníka chce vyhnout případným budoucím sporům s dlužníkem ohledně povahy jejího plnění, je potřeba nezapomenout věřitele o postoupení pohledávky včas požádat.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM., zakladatel advokátní kanceláře Matzner & Vítek