Jak se budou vyvíjet důchody v následujících letech? Mezigenerační účty a důchodový systém

V předchozí podkapitole jsme sestavili mezigenerační účty pro co nejširší množinu generačně specifických příjmů a výdajů domácností. Pro diskusi ohledně dopadů reformy důchodového systému na různé generace je vhodné v rámci těchto generačních účtů zkoumat specificky příjmy a výdaje důchodového systému.

Důchodový systém v ČR je z velké části založen na solidaritě mezi generacemi, kdy je pojistné na sociální zabezpečení, které odvádí ekonomicky aktivní generace, využíváno přímo na výplaty stávajících důchodů (tzv. průběžný důchodový systém). Do modelu mezigeneračních účtů proto zahrnujeme platby pracující populace na důchodové pojištění (tedy příjmy důchodového systému), které pak porovnáváme s výdaji důchodového systému na výplatu důchodů ekonomicky neaktivní populace.

V projekci výdajů na důchody jednotlivých generací jsme využili metodiku propočtu těchto výdajů uvedenou v podkapitole 3.1 této Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti. ^[1] Uvažujeme výdaje na starobní, invalidní, vdovské, vdovecké, jakož i sirotčí důchody. V projekci příjmů důchodového systému po jednotlivých generacích jsme vyšli z metodiky výpočtu těchto příjmů pro celý důchodový systém (viz podkapitolu 3.6 této Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti).

Následně jsme tyto příspěvky do důchodového systému rozdělili podle jednotlivých generací na základě objemu vyplácených mezd. Poměr mzdy generace určitého věku vůči průměrné mzdě v celé ekonomice, stejně tak jako míry participace a cyklicky očištěné míry nezaměstnanosti jednotlivých ročníků, jsme ponechali v čase neměnné.

V základním scénáři předpokládáme shodné nastavení parametrů důchodového systému, jako jsme uvažovali v našich projekcích v podkapitole 3.1. Propočítáváme zde, kolik jednotlivé generace v období 2000–2150 do důchodového systému celkově zaplatí a kolik ze starobních, invalidních a dalších důchodů naopak získají (viz graf 5.6.4). ^[2]

  Výše čistého inkasa (vyplacené důchody minus platby pojistného na sociální zabezpečení) z důchodového systému pro jednotlivé generace je tak určena výší důchodů na jednoho důchodce, odráží ale také relativní početnost dané generace, její očekávanou dobu dožití i věk odchodu do důchodu. Nyní relativně starší generace ve sledovaném období 2000–2150 již do systému nepřispívají a pouze čerpají důchody (levá šedá část grafu 5.6.4). Naopak nejmladší generace, které se teprve narodí a v horizontu naší projekce nedospějí do důchodového věku, do systému (s výjimkou invalidních a sirotčích důchodů) pouze přispívají, viz pravou šedou část grafu 5.6.4.

Graf 5.6.4 Příspěvky a čerpání jednotlivých generací do důchodového systému

Generace, pro které pokrýváme celý jejich pracovní a důchodový cyklus, začínají generací narozenou v roce 1980 a končí generací roku 2050. Všechny z těchto generací získají z důchodového systému více, než do něj zaplatí. Relativně mladší generace získají více, což je dáno především kombinací jejich vyššího očekávaného dožití a zastropováním důchodového věku na 67 let.

Propočet uvedený v grafu 5.6.4 již bere v úvahu aplikaci důchodové reformy, proto jsou výše čistých inkas pro většinu generací nižší, než jsme předpokládali vloni (viz také letošní graf B3.1.2 z boxu 3.1 ilustrující dopad různých částí důchodové reformy na různé generace). I po aplikaci této reformy nicméně nastavení důchodového systému v dlouhém horizontu generuje deficity důchodového účtu, což bude přispívat k eskalaci dluhu sektoru veřejných institucí, jak je popsáno v kapitole 4. Pokud by v budoucnu mělo dojít k eliminaci těchto deficitů a k dalším změnám v oblasti důchodového systému, lze si klást otázku, jaké generace ponesou břímě této reformy nejvíce.

 

Proto jsme sestavili sadu jednoduchých možných alternativ, které konstruujeme tak, aby bylo v roce 2075 kumulované saldo důchodového systému vyrovnané. Existuje několik možností, jak k tomuto výsledku dospět. Lze přistoupit jednak k úpravě příjmové strany důchodového systému (nárůst sazby pojistného na sociální zabezpečení), nebo k úpravě výdajové strany (snížení náhradového poměru, a tedy relativní – vůči průměrné mzdě – snížení důchodů), případně jejich kombinaci. Jednou z možností je také další posun důchodového věku vzhůru nad hranici 67 let, který je z hlediska svého dopadu podobný snížení náhradového poměru. Níže uvažujeme odděleně dvě varianty: jednak situaci, kdy roste pouze sazba pojistného na sociální zabezpečení a důchody zůstávají v poměru k průměrné mzdě stejné jako v základním scénáři (graf 5.6.5), jednak situaci, kdy naopak zůstává sazba pojistného na stávající úrovni a důchody vůči mzdě relativně klesají, resp. se snižuje náhradový poměr (graf 5.6.6).

V obou variantách uvažujeme různé možnosti změn. V alternativě 1 předpokládáme každoročně vyrovnaný důchodový systém. Pro každý rok tedy vypočítáme sazbu pojistného (nebo náhradový poměr), která srovná příjmy a výdaje důchodového systému. V této alternativě vláda oportunisticky využívá dočasných přebytků důchodového účtu, takže v ní sazby důchodového pojištění klesají ze současných 28 % k úrovni 25,9 % příjmů v roce 2032. Následně ale z důvodu zvyšování počtu důchodců rostou až na 32,5 % v roce 2061. To znamená, že by ekonomicky aktivní generace čelily v roce 2061 o 4,5 p. b. větší zátěži na důchodovém pojištění než nyní pracující generace, která v té době bude důchody již pobírat.

Naopak ponechání stávající sazby důchodového pojištění by znamenalo, že by se důchody musely snížit ze současné úrovně cca 45,1 % průměrné mzdy až k 36,9 % v roce 2062. V tomto případě by nesla břímě udržitelnosti dluhu stávající ekonomicky aktivní generace, která by se dočkala relativně nižších důchodů než současní důchodci.

V dalších alternativách zvyšujeme sazbu důchodového pojištění, či snižujeme náhradový poměr tak, aby byl kumulovaně do roku 2075 důchodový systém v rovnováze. ^[3] Dopady na jednotlivé generace závisejí na tom, od kdy v nich dochází k nárůstu sazby důchodového pojištění, resp. k poklesu náhradového poměru. V alternativě 2 předpokládáme zvýšení sazby od roku 2038, tedy rok poté, co dojde k dosažení hranice dluhové brzdy. S oddalováním zvýšení sazby pojistného samozřejmě dochází k tomu, že požadovaná reakce bude muset být výraznější. V alternativě 2 narůstá sazba pojištění ze současných 28 % příjmů na 30 %.

Graf 5.6.5 Scénáře s rostoucí sazbou pojištění (čistá salda) 

Z grafu 5.6.5 vyplývá, že by zvýšení sazeb důchodového pojištění zatížilo především mladší generace, zejména ty nedávno narozené a budoucí generace. Dřívější zvýšení sazeb by bylo napříč generacemi o něco spravedlivější než ostatní alternativy, protože rozprostírá náklady stabilizace penzijního systému mezi více generací.

Pokud budeme předpokládat, že sazba důchodového pojištění zůstane na stávající úrovni 28 % i do budoucna a nebude se měnit ani důchodový věk, pak bude třeba k dosažení vyrovnaného důchodového systému přistoupit ke snížení náhradových poměrů. Graf 5.6.6 ukazuje, že si při snižování důchodů pohorší jak starší (počínaje generací narozenou v 60. letech 20. století), tak mladší generace, takže rozložení dopadů konsolidace důchodového systému bude napříč generacemi rovnoměrnější v porovnání s nárůstem sazby pojištění ve stejném okamžiku. Opět platí, že pokud ke snižování důchodů dojde dříve, bude se toto břemeno dělit napříč generacemi rovnoměrněji. Začne-li se naopak se snižováním důchodů později, dopad na starší ročníky bude nižší na úkor generací mladších.

Naše projekce změn nastavení důchodového systému je v určitých ohledech zjednodušená, je z ní ale zřejmé, že odkládání parametrických změn v důchodovém systému zatíží asymetricky především mladší generace narozené po přelomu tisíciletí. Zároveň je patrné, že úpravy nastavení důchodového systému zaměřené na výdajovou stranu přinášejí oproti úpravám příjmové strany rovnoměrnější rozložení dopadů napříč generacemi, a lze je vnímat jako „spravedlivější“.

Graf 5.6.6 Scénáře s klesajícím náhradovým poměrem (čistá salda)

Pozn.: v jednotlivých alternativách je snížen náhradový poměr tak, aby byl v roce 2075 důchodový systém v rovnováze. V alternativě 1 je tohoto dosaženo s pomocí každoročně vyrovnaného důchodového systému, v alternativě 2 uvažujeme snížení náhradového poměru od roku 2038 (tj. rok po dosažení hranice dluhové brzdy).

---

[1] Viz také podkladovou studii ÚNRR (2019): Projekce důchodového systému  a podkladovou studii ÚNRR (2022): Odhad náhradového poměru dávek důchodového pojištění.

[2] Příjmy a výdaje jsou vyjádřeny v reálném vyjádření (ceny roku 2024; indexováno deflátorem HDP) a jsou diskontovány reálnou úrokovou mírou ve výši 1 %.

[3] Tyto alternativy jsou tedy nastaveny tak, aby se čistá současná hodnota příjmů důchodového systému za roky 2021–2075 rovnala čisté současné hodnotě výdajů důchodového systému za stejné období. Na rozdíl od alternativy 1, ve které je důchodový systém stabilní na celém horizontu 2025–2150, v alternativě 2 nemusí být důchodový systém po roce 2075 nutně stabilní.