Brazilské sny a realita globálních nerovnováh

Evropa se nemusí aktivně účastnit globálních obchodních potyček, ale americký celní tlak může Čína přenést právě na Evropu. Konkrétněji jsme o tom hovořili minulý týden, dnes se podíváme na příběh, který s tím souvisí. Je o brazilských snech a kávě.

Portál China Global South nedávno psal, že brazilští exportéři kávy se snaží nahradit klesající vývozy do USA navýšením prodejů do Číny. Je to tedy další a konkrétnější příběh o tom, jak tlak ze Spojených států spouští řetězovou reakci po celém světě. Michael Pettis na něj na X poukazuje a je ohledně oněch brazilských nadějí spíše skeptik.

Pan Pettis k uvedenému psal, že na první pohled se zdá být rozumné doufat, že klesající poptávka po brazilské kávě v USA může být nahrazena rostoucí čínskou poptávkou. Vývozci kávy v Brazílii se skutečně obracejí na Čínu poté, co americká cla narušila dosavadní tok této komodity. Může ale Čína kompenzovat to, co přestávají dodávat Spojené státy? Podle ekonoma systematicky ne.

Já bych v odpovědi na uvedenou otázku nedříve připomněl, že Spojené státy bývají, nebo bývaly, nazývány globálním spotřebitelem poslední instance. Co tento odkaz na věřitele poslední instance, kterým se mohou stávat centrální banky, znamená? Ve světě, kdy je významnou „komoditou“ poptávka po zboží a službách, se nedá hovořit o tom, že by někdo dělal někomu službu, když k němu dováží a na jeho dovozy mu půjčuje. V takovém světě totiž země dovážející „exportuje“ svou poptávku a zaměstnanost do země vyvážející.

Tuto roli plnily dlouho Spojené státy, nyní se začínají vzpírat. Může ji na systematické roli začít plnit Čína? Krátce řečeno - v dohledné době ne, protože jádro jejího ekonomického modelu stojí na tom, že více vyrábí než spotřebovává. Na to potřebuje, aby zbytek světa kupoval její výrobní přebytky (tudíž mu na to půjčuje). S onou kávou a dalšími, kteří doufají, že Čína nahradí USA, se to tedy má následovně:

Pokud by Čína měla začít dovážet více kávy a dalších položek a nic jiného by se nestalo, klesne výše domácí poptávky, která vstřebává domácí produkci. Takže by také musela klesnout produkce a zaměstnanost. Pro Čínu těžko přijatelné. Nebo by musela Čína ještě více vyvážet ven (scénář „o co více kávy domů, o to více něčeho jiného ven“). Alternativně by vyšší dovozy kávy musely vyvážit nižší dovozy něčeho jiného (scénář „Brazílie happy, někdo jiný ne“).

Jak jsem už psal u Spojených států, korekce oněch přebytkově–dluhových nerovnováh může probíhat přes ceny – zejména ceny měn a dluhopisů. Jenže se zdá, že vše vzali do rukou politici a snaží se korigovat netržně, což je mimo jiné proces hodně náchylný na nezamýšlené a nechtěné důsledky. V Číně je tato tendence k direktivnímu řešení historicky mnohem silnější.

Jak konkrétně by tato země, respektive její vláda zareagovala v případě vyšších dovozů čehokoliv projevujících se výše uvedeným způsobem, je těžko říci. Dosavadní vzorec je často takový, že se snaží ještě více ždímat současný model. Pokud přitom mají globální nerovnováhy skutečně zmírnit, Čína si bude muset nechat splácet své pohledávky za světem a za USA a bude tudíž muset více dovážet a méně vyvážet. Tzn. bude muset stát na domácí poptávce. K tomu je daleko.