Kapitalismus přináší nerovnost v bohatství, socialismus rovnost v chudobě – verze s „r – g“

Je to už pár let, co se docela hovořilo o úvahách francouzského ekonoma Thomase Pikettyho zaměřených na nerovnost v bohatství a příjmech. Včera jsem je zmiňoval v souvislosti s poměrem výnosů dluhopisů (u Pikettyho návratnosti kapitálu) k ekonomickému růstu. Pan Piketty totiž tvrdí, že pokud je růst ekonomiky pod návratností kapitálu, automaticky to vede k prohlubující se nerovnosti.

1.Růst, návratnost kapitálu a nerovnost: Pro akcie, či třeba vládní finance je makroekonomické prostředí vlídné, pokud platí, že „r > g“. Tedy růst ekonomiky je nad výnosy dluhopisů. Pan Piketty za „r“ dosazuje onu celkovou návratnost kapitálu a tvrdí, že „r > g“ je problémem, protože pak systematicky roste nerovnost. Zkráceně řečeno proto, že příjmy „běžných“ lidí rostou pomaleji než příjmy lidí bohatších. V prvním případě se totiž růst příjmů odvíjí právě od růstu celé ekonomiky, v druhém mnohem více od oné návratnosti kapitálu.

Můžeme si tak představit dvě rodiny – v první všichni pracují za mzdu, úspory jsou omezené a růst mezd je dlouhodobě propojen s růstem ekonomiky. Druhá rodina má podnikatelskou tradici, vlastní a řídí řadu firem a růst jejích příjmů je dán tím, jaká je návratnost kapitálu investovaného v těchto firmách. Pokud bude tato návratnost vyšší než růst ekonomiky, této rodině roční příjmy porostou rychleji než druhé. A nerovnost mezi nimi se bude prohlubovat, ne uzavírat.

Na úvahy pana Pikettyho reagovala řada ekonomů, včetně známého Gregoryho Mankiwa. Ten v první řadě poukazoval na to, že z hlediska modelů dlouhodobého růstu je „r> g“ žádoucí, opak ukazuje na přeinvestovanost ekonomiky. Tedy stav, kdy do ekonomiky bylo investováno příliš mnoho kapitálu, tudíž i do řady projektů, jejichž návratnost je mizerná. Dodal bych, že to to není jen teorie. Dá se například směle uvažovat o tom, že v takovém stavu je minimálně v některých odvětvích Čína. Fůze Pikettyho a Mankiwa by tak implikovala, že nepřeinvestované ekonomice se nerovnosti strukturálně prohlubují, klesají až v přeinvestované ekonomice.

2.Problémeme nerovnost, její růst, nebo nic? Pan Mankiw také poukazuje na základní otázku tohoto tématu – proč bychom se měli znepokojovat nerovností v bohatství? Tedy proč by se někdo měl někdo starat, zda některé rodiny nashromáždily kapitál a užívají si života rentiéra? „Piketty píše o takové nerovnosti, jako bychom všichni vrozeně sdíleli jeho osobní odpor k ní“, píše pan Mankiw. A téma dál rozebírá, ale všimněme si zde jedné podstatné věci (kterou tento ekonom, zdá se mi, opomenul): Je rozdíl mezi nerovností v bohatství a tím, zda se zmenšuje, je stabilní, či se (dokonce prudce) rozšiřuje. Mankiw zde mluví o prvním (nerovnost samotná), ale Piketty se zaměřuje na druhé.

Nerovnost nemusí být žádný objektivní problém na určitých úrovních, ale pokud má systém v sobě mechanismus, který nerovnost neustále prohlubuje, už to problém být může. Protože je celkem zřejmé, že existuje určitá míra nerovnosti, která problémem je: Představme si extrémně bohaté čtvrti měst hned vedle extrémně chudých slumů s tím, že tato nerovnost se dál a dál zvyšuje – určitě to nelze považovat za nějaký rovnovážný, či dokonce žádoucí stav.

3.Co s nerovností? Pan Piketty dochází k závěru, že řešení je globální zdanění kapitálu – tedy v podstatě násilné snížení oné návratnosti kapitálu a „náprava“ onoho „r> g“ . Pan Mankiw to doprovází otázkou: Raději byste se narodili do světa, ve kterém jsme nerovní, ale prosperující, nebo do světa, ve kterém jsme rovnější, ale všichni méně prosperující? Právě tato otázka ve mně evokovala ono rčení v nadpise. Které v různých obměnách poukazuje na to, že za socialismu jsou si všichni rovni v chudobě, za kapitalismus je nerovnost v bohatství. Navíc data a zkušenosti hovoří celkem jasně – ani za socialismu žádná rovnost nepanovala a nepanuje, bohatství se „jen“ rozděluje jen na základě toho, jak kdo umí a chce „brát politicky“. Větší pokřivení hodnot už těžko hledat.

Pan Mankiw zase vše zavírá s následujícím: „Můj vlastní názor – a uznávám, že je to spíše prohlášení o osobní politické filozofii než ekonomii – je, že nerovnost bohatství sama o sobě není problémem“. S tím já souhlasím, ale s oním dodatkem, že jde o prohlášení týkající se současných úrovní nerovnosti. Pokud se ale bavíme o tom, že by systém měl vnitřní tendenci v podstatě nekonečně nerovnosti zvyšovat, je to něco jiného. Řešení?

Opět pan Mankiw: „Jako společnost bychom měli pomáhat těm na dně ekonomického žebříčku, a to prostřednictvím takových politik, jako je dobře fungující vzdělávací systém a robustní sociální záchranná síť (podle ekonoma financovaná progresivní spotřební daní). A měli bychom pomáhat lidem překonávat překážky bránící spoření a tím umožnit většímu počtu zaměstnanců stát se kapitalisty. Ale pokud zmenšení propasti mezi bohatými a chudými sníží životní úroveň všech, jak by podle mne udělala Pikettyho globální daň z kapitálu, nevidím v tom moc přínosů“.

Můj pohled na závěr: Řešení není méně kapitalismu, ale více toho fungujícího a v jeho rámci i onen větší počet kapitalistů. Tedy těch, kteří přes akcie vlastní firmy, dostávají z nich dividendy, podílejí se na růstu hodnoty a vysoké návratnosti kapitálu. Tedy větší počet lidí, kteří těží z „vysokého r“. To by mimo jiné znamená lidi, kteří umí spořit a investovat, umí spravovat své finance a majetek. Mají k nim produktivní přístup a ne takový, který jejich hojnost poškozuje. Uvidíme, co v této oblasti přinesou nové technologie – čeká se od nich obecně hodně.