Kristýna Helm: Podle některých bank obranný průmysl pořád není hoden financování

Český obranný průmysl může být vítaným partnerem velkých evropských zbrojovek, které se nadechují k dalšímu rozvoji. „Evropské dodavatelské řetězce se otřásají a transformují, firmy mapují trh a koukají také na Česko,“ řekla v rozhovoru pro Export.cz Kristýna Helm, viceprezidentka Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tuzemské společnosti mohou nabídnout nejen výrobu, ale také výzkumné kapacity.

Foto: Libor Fojtík

O významu obranného průmyslu v době nynějšího geopolitického napětí není pochyb, přesto se podle Kristýny Helm v Evropě včetně Česka úplně nepodařilo vyřešit problém s jeho financováním. „Víme o bankách, které v minulých letech odmítaly obranný průmysl financovat a teď ho financují. Jsou tu ale pořád také banky, podle nichž obranný průmysl financování hoden není. Věřím, že se to musí změnit,“ dodala přední česká expertka na obranný průmysl.

Tržby tuzemského obranného průmyslu se v poslední době významně zvyšují a tento trend by měl pokračovat. Firmy se ale také budou potýkat s bariérami, často není snadné sehnat lidi nebo zajistit výrobní prostory. Co s tím?

Čelíme především nedostatku kvalifikovaných lidí. V obranném průmyslu máme určité úzké specializace, od inženýrů po znalce výbušnin. Specialisté, kteří odchází do penze, se těžko nahrazují, protože tyto obory nejsou příliš atraktivní pro mladou generaci. Je nutné podpořit zájem o studium a získávání kvalifikace v nedostatkových profesích. Lidé, kteří pracují u výrobních linek, dlouhodobě přicházejí ze zahraničí. Chybí ale kvalifikovaní lidé ve středním managementu a na inženýrských, technologických a vývojových pozicích.

Chybí také výrobní kapacity?

Tržby českého obranného průmyslu se zvyšují spíše díky tomu, že realizuje zahraniční akvizice. Kupujeme hotové produkty, továrny, firmy v zahraničí s dlouholetou tradicí, což je skvělé. Jak už jsme o tom mluvili dříve, podnikání je v Česku složité. A do toho ještě přicházejí evropské regulace. Pro spoustu výrobců je zajímavější otevřít nebo koupit továrny mimo Evropu. Doufám, že se to změní, když se teď Evropská unie snaží řešit všechny bariéry. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat.

Německo-francouzská zbrojovka KNDS využije závod v saském Görlitzu, kde dříve vyráběl Alstom vagony a tramvaje. Také se mluví o tom, že vzhledem k transformaci bude automobilový sektor potřebovat méně lidí i výrobních kapacit, které by mohl obranný průmysl převzít. Jak vidíte podobné možnosti v Česku?

Sdružení automobilového průmyslu skutečně začíná komplexně řešit, jak se mohou firmy dostat do našeho odvětví. Kapacity je možné určitě využít, nicméně je potřeba si uvědomit, jak složitý sektor obrany je. Firmy, které nemají žádné zkušenosti s obrannou výrobou a exportem, musí nejprve získat potřebné certifikace, bezpečnostní prověrky, povolení k obchodu s vojenským materiálem… To vše trvá nějakou dobu a hlavně dlouho trvá se zorientovat v tom, jakým způsobem obranný průmysl funguje. Některé civilně zaměřené firmy uspět mohou, ale musí počítat s tím, že je to bude stát hodně úsilí.

Mohli bychom v Evropě oživit staré výrobní kapacity zbrojního průmyslu, které dnes nejsou funkční? Něco podobného jste nedávno řešili například během podnikatelské mise v Albánii v rámci projektu ekonomické diplomacie PROPED…

Albánie je jedním z příkladů. V Dánsku bude obnovovat výrobu munice norská společnost Nammo. Něco podobného se děje ve více evropských zemích. Také v Česku se rozšiřují kapacity, výrobu munice navýšily společnosti Sellier&Bellot a STV Group. Oproti mnoha dalším evropským státům máme výhodu, že toho pořád hodně vyrábíme. Výroba se nezavřela, obnovuje se a postupně roste.

Jak reálná je možnost, že by české firmy využily starých kapacit a vyráběly třeba právě v Albánii?

Hodně záleží i na Albáncích samotných. Teprve před několika měsíci zřídili na ministerstvu obrany obdobu naší sekce průmyslové spolupráce – agenturu Defense Industrial Agency a začali zakládat státní podniky. Budují všechno úplně od základu, včetně administrativního prostředí. Záleží, jak budou rychlí. České firmy, jako jsou Colt CZ Group prostřednictvím své dcery Sellier&Bellot i skupina Czechoslovak Group, mají potenciál se tam případně zapojit.

Ukázala vaše mise, že si Albánci uvědomují potenciál Česka v obranném průmyslu?

Opravdu se dívají na náš obranný průmysl s velkým obdivem. Uvědomují si, že ne vždy je dobré se spoléhat jenom na jednoho velkého partnera, jednu velmoc. Snaží se diverzifikovat portfolio a hledají země, které mají tradici, zkušenosti i potenciál a které se nebudou snažit jenom vyždímat tamní trh, ale také pomůžou rozjet výrobu s vidinou exportu do dalších zemí. Albánie na tom bude podobně jako my – obranný průmysl tam nemůže být postavený pouze na potřebách jedné menší armády.

Na růstu tržeb českého obranného průmyslu se v posledních letech určitě hodně podílí třeba výroba munice. Také se rýsují šance pro české inovace, zavádění moderních technologií. Dokážeme podle vás využít třeba i zkušeností z války na Ukrajině a více se zaměřit také na výrobu dronů, využívání umělé inteligence, pokročilé elektroniky?

Příležitostí je tady hodně a důležitá bude i mezinárodní spolupráce. V současné době se otřásají a transformují evropské dodavatelské řetězce, firmy mají plán A, plán B, mapují trh a koukají hodně také na Česko. Proto jsme na začátku dubna organizovali velkou konferenci offsetové asociace DKF, která sdružuje všechny velké evropské hráče v obranném, bezpečnostním a leteckém průmyslu jako Airbus, Safran, Rheinmetall, Rolls-Royce nebo MBDA. Všichni hledají partnery. České firmy mohou zajišťovat výrobu i výzkumné kapacity, což znamená vyšší přidanou hodnotu na české straně. Západoevropský obranný průmysl je přitom na hodně vysoké úrovni, sází na neustálý vývoj a inovace.

Foto: Libor Fojtík

RÉBUS ZVANÝ FINANCE

Velkým tématem je dlouhodobě financování obranného průmyslu – ať už v Česku, nebo celé Evropě. Máte pocit, že se přístup finančních institucí v poslední době přece jenom mění k lepšímu?

Víme o bankách, které v minulých letech odmítaly obranný průmysl financovat a teď ho financují. Jsou tu ale pořád také banky, podle nichž je obranný průmysl sektor, který financování hoden není. Dokud budou podobné postoje ve finančním sektoru přetrvávat, budeme se dál potýkat s úplně bezdůvodnou diskriminací významného průmyslového odvětví. Věřím, že se to změnit musí a návrhy řešení jsme předkládali jako jeden z našich podkladů pro premiéra Petra Fialu na jednání Evropské rady.

Hodně záleží na tom, jaký trend nastavuje Evropská investiční banka (EIB). Vidíme určitý pokrok, ale EIB pořád nefinancuje čistě obranné technologie, pouze duální, které míří i do civilního průmyslu. Předpokládám, že to odpovídá i vašim zkušenostem?

Ano. EIB se pořád drží zákazu investic pro projekty zbraňových systémů, výbušnin a technologií, které mohou využívat pouze ozbrojené složky – tedy pro většinu vojenských technologií. Je to absolutní nesmysl. Zástupci Evropské investiční banky, kteří byli letos v Praze, nám řekli, že se musí chovat určitým způsobem na kapitálových trzích. Investice do čistě vojenských technologií by jim mohly narušit jejich AAA rating.

Evropa by tedy především měla změnit přístup k ESG kritériím, která se zaměřují na odpovědnost v environmentální, sociální oblasti a správě korporací…

Přesně tak. Je to komplexní problém a je to evropský problém. Když ho popisujete Američanům, vyvalí na vás oči.

Stává se pořád, že české banky třeba nezřídí účet firmě z obranného průmyslu?

U některých bank bohužel ano. Když se zabýváte obchodem s vojenským materiálem, řeknou vám, že to nedělají.

Zaujala mě historka, kterou jste zmínila v přednášce na Vysoké škole ekonomické – jak vám jeden kolega kdysi v sídle Severoatlantické aliance sděloval, co znamená zkratka NATO. Jak to přesně říkal?

No Action, Talks Only – tedy organizace, ve které se pouze mluví bez jakékoliv akce. Byla to samozřejmě nadsázka. Říkal mi to německý kolega ve skupině průmyslníků z členských států NIAG – NATO Industrial Advisory Group. Ale jsem přesvědčena, že se to změnilo. Když jsem se zúčastnila jednání NIAG letos únoru, viděla jsem, jak se celá agenda proměnila a jak se věci rozhýbávají. I v rámci NATO se mnohem více začíná jednat s obranným průmyslem. Když jsem mluvila o nedostatečné vazbě mezi armádními uživateli a průmyslem nebo dlouholetém dluhu ve vědě a výzkumu, netýkalo se to zdaleka pouze Česka. Nyní se vše mění, i NATO začalo mapovat výrobní kapacity a detailněji zjišťovat, jaké všechny firmy obranného průmyslu působí v členských zemích. Agentury, které nakupují vojenskou techniku a IT systémy v rámci NATO, dávají dohromady akční plán na změnu akvizičního procesu.

Nemáte obavu, že by tento pozitivní proces mohl být ještě zbrzděn? Ze Spojených států slyšíme, že NATO už pro ně neznamená velkou prioritu. Dokonce se objevily dohady o vystoupení USA z aliance.

Severoatlantická aliance pořád je a bude hlavní platformou pro vyjednávání o obraně. V Evropě zatím neexistuje žádná další podobná organizace, kde by se mohl koordinovat postup armád – ať už s Američany nebo bez nich. Na půdě NATO se v utajovaných režimech probírají armádní strategie, dávají se tam dohromady capability targets, alianční závazky, které směřují k jasně definovaným schopnostem armád. To se nikde jinde dít nemůže.

NATO je tedy nenahraditelné?

V současné době ano. Evropská unie nemá, a ani ze své legislativní podstaty nemůže mít žádné takové těleso. NATO je primárně vojenský pakt, EU ekonomická organizace.

ŠANCE NA UKRAJINĚ

Na Ukrajinu míří 40 procent českého obranného exportu, tuzemské firmy tam také zakládají společné podniky. Ukrajina se chce stát velmocí v obranném průmyslu. Může být i pro české společnosti klíčovým faktorem skutečnost, že je tam možné rozjet výrobu rychleji než jinde v Evropě?

Ano. Ukrajincům ani nic jiného nezbývá. Ukrajina je ve válečném stavu a není součástí Evropské unie, takže ji ani nesvazuje spousta regulací jako nás. Válka tam, bohužel, dává příznivé podmínky pro rychlý rozvoj obranného průmyslu. Je to pobídka i pro české firmy. Ukrajina potřebuje transfer znalostí i technologií, asistenci a partnerství společností, které mají zkušenosti a ideálně rozvíjely podobný byznys i někde jinde. To všechno Češi splňují. Ukrajina navíc nabízí pracovní sílu, která nám chybí. Můžete v Česku vyškolit ukrajinské pracovníky, kteří se pak třeba stanou zaměstnanci společných podniků ve své zemi.

Spousta Ukrajinců ale odešla na frontu nebo do zahraničí…

O tom jsem s Ukrajinci také mluvila. Není to tak, že by všichni byli pořád na frontě. Odborníci, kteří mají určitou důležitou specializaci, jsou často zapotřebí jinde. Schopností pracovníků v obranném průmyslu je třeba využít. A Ukrajinci mají neskutečnou motivaci, což v Česku mladým lidem chybí. Lidé na Ukrajině chtějí pracovat v obranném průmyslu.

Chápete českou muniční iniciativu pro Ukrajinu také jako určitou reklamu pro zdejší obranný průmysl? Otevírá českým firmám další trhy?

Nejen muniční iniciativa. Celkové zapojení do pomoci Ukrajině je klíčové pro prezentaci Česka jako velmoci obranného průmyslu, když jeho význam měříme v poměru k velikosti naší země. Vlastně světu ukazujeme, že máme skvělou značku, široké spektrum technologií, umíme aktivně pomoci a máme politickou podporu. To je velice důležitý vzkaz. Když se podíváte na další evropské státy střední velikosti, máme v tomto ohledu velmi dobré postavení. A muniční iniciativa byla důležitá i v tom, že ukázala, jak nedostatečné kapacity máme v Evropě i pro jeden bojující stát. Munice od evropských výrobců nestačila a bylo zapotřebí hledat i v dalších oblastech světa. Všichni mají důvod k zamyšlení, jak by to vypadalo, kdyby bojovalo současně více evropských států.

Ve své přednášce na Vysoké škole ekonomické jste mimo jiné mluvila také o Polsku. Zaujalo mě, že mají obranný průmysl postavený úplně jinak než my.

Tamní obranný průmysl je postavený na státních podnicích. Většina firem je součástí státního holdingu Polska Grupa Zbrojeniowa (PGZ), který z 90 procent zásobuje polskou armádu. Pouhých 10 procent produkce míří na export. U nás je to přesně naopak – z hlediska soukromého vlastnictví i vývozu do zahraničí.

Říkáte, že Česko je menší země, jejíž poměrně silný obranný průmysl musí vyrábět především na export. Polsko je větší, přesto vaše srovnání asi bude pro leckoho překvapivé.

Polsko má obranný průmysl postavený na potřebách státu. Firmy vyrábí pro svou armádu. Na rozdíl od Česka tam stát příliš neřeší ani podporu polských společností na zahraničních trzích. Tím, že se Poláci orientují na domácí trh, spoustu produktů si sami vyrobí. Netýká se to ale komplexních systémů, které vyžadují špičkové technologie. Poláci se vždy v tomto segmentu hodně orientovali na nákup amerických technologií.

České firmy se na rozdíl od polských většinou nezaměřují výhradně na obranný průmysl…

V Česku prakticky nikdo. Téměř všechny firmy z naší asociace se částečně věnují civilní výrobě. Státem vlastněné podniky v jiných zemích si můžou dovolit být zaměřené jenom na obranný průmysl, kdežto většina soukromých firem zbrojního odvětví musí mít civilní část.

PODPORA EXPORTU V ČESKU FUNGUJE

Zdá se tedy, že Česko má docela slušnou podporu exportu…

Tu máme skvělou, řekla bych, že vzorovou, s inovativními přístupy. Když v zahraničí někomu řeknu o českém modelu, podpoře účasti na výstavách, další podpoře ministerstev průmyslu, zahraničí i Sekce průmyslové spolupráce ministerstva obrany, mnozí se diví. Český model se vytvářel řadu let, na ministerstvu obrany se podařilo rozvinout know-how, které je šité na míru potřebám průmyslu. Řekla bych, že podpora exportu vznikla jako určitá kompenzace, když český stát nemůže nakupovat obrannou techniku ve velkém. Oproti velkým zemím máme přirozeně relativně malou armádu, a tak se tady mnozí zamýšleli nad tím, jak jinak je možné pomoci průmyslu. Byl to dlouhodobý proces, který neustále pokračuje.

Ne všechny firmy si uvědomují, že taková podpora exportu není samozřejmá. Asi máte podobnou zkušenost?

Proto na různých akcích za podporu exportu často děkuju. Česká podpora exportu a ekonomická diplomacie rozhodně nejsou samozřejmostí. Myslím, že jsem před časem hodně zaujala dokonce i mé dánské kolegy, když jsem jim říkala, čím vším se zabývají ekonomičtí diplomaté na našich ambasádách v zahraničí. A ten rozmach agendy, kterou má v gesci Sekce průmyslové spolupráce ministerstva obrany pod vedením vrchní ředitelky Radky Konderlové, je obdivuhodný. Často společně ladíme noty, vylepšujeme, co se dá, a přemýšlíme, jak českým firmám obranného průmyslu pomoci ještě více.

Mluvili jsme o exportu do Evropské unie i na Ukrajinu, ale důležité trhy pro české zbrojaře jsou také v jihovýchodní Asii, na Blízkém východě, v Africe. Je tam Česko vítaným partnerem i díky tomu, že nadnárodní firmy tyto trhy opomíjejí?

Menší trhy skutečně nejsou vždy zajímavé pro největší hráče v oboru. V menší zemi se nadřete stejně jako ve velké – musíte se tam dostat k lidem, kteří rozhodují, navazovat kontakty a vše trvá dlouho. České firmy se přesto hodně zaměřují i na složitější menší trhy. A třeba v Africe hraje velkou roli, že Češi dokážou pomoci i s financováním obchodu, což tam bývá problém. Dalším důležitým aspektem je česká flexibilita. Indonéský náčelník generálního štábu mi na jednom veletrhu vyprávěl, co na českých firmách oceňuje nejvíc – dokážou udělat řešení na míru, jsou flexibilní a berou své partnery vážně. Právě v Indonésii máme historické vazby, třeba skupina Czechoslovak Group tam má svého zástupce a hodně na tamní trh exportuje.

JAN ŽIŽKA