Kamerové systémy jsou na pracovištích často v rozporu se zákonem. Místo ochrany majetku a zdraví slouží ke sledování docházky

S kamerovými systémy se setkáváme nejen na ulicích, v obchodech nebo na úřadech, ale stále častěji i na pracovištích. Nezřídka v rozporu se zákonem, který stanoví, kdy a k čemu mohou být využívány a za jakých podmínek. Zaměstnavatelé, kteří tak postupují, se vystavují riziku pokut a žalob na ochranu osobnosti. Záběry ze systému, který nesplňuje předpisy, navíc nemohou použít jako důkazní materiál při případném soudním sporu se zaměstnancem.

„Zákon stanoví, že na pracovišti mají kamerové systémy sloužit výhradně k ochraně majetku, zdraví a bezpečnosti,“ uvádí Miroslav Papoušek, partner advokátní kanceláře Valíček & Valíčková. „Není možné je využívat k běžné kontrole zaměstnanců, kontrole docházky a dodržování pracovní doby nebo ke kontrole pracovní disciplíny. V těchto případech má zaměstnavatel zvolit méně invazivní způsoby jako čipové karty nebo dozor vedoucího.“ Problémy vznikají zvlášť z toho, že kamerové systému snímají nejen majetek, ale i zaměstnance a další osoby a pořízením záznamu dochází ke zpracování osobních údajů.

Pracovišti, na kterých jsou kamerové systémy ospravedlnitelné, jsou například tiskárny cenin, banky nebo šperkařské provozovny, jejichž zaměstnanci nakládají s peněžní hotovostí, cennými kovy nebo majetkem vysoké hodnoty, z bezpečnostních důvodů potom jaderné elektrárny, chemické podniky nebo muniční sklady. „V jiných provozech je třeba instalaci kamerového systému odůvodnit, přičemž důvodem mohou být třeba opakující se krádeže, opakované poškozování majetku nebo rozsáhlost areálu, která neumožňuje jiné způsoby ostrahy,“ dodává Miroslav Papoušek.

Využití kamerového systému se řídí zákonem o zpracování osobních údajů, zákoníkem práce i občanským zákoníkem a zaměstnavatel musí splnit řadu povinností. Na rozdíl od minulosti nemusí systém registrovat, musí však vést předepsanou dokumentaci a záznamy o zpracování osobních údajů. Dokumentace zahrnuje – vedle směrnice o nakládání s osobními údaji, seznamu pověřených osob a mapy rozmístění kamer – i test nevyhnutelnosti, test oprávněných zájmů a balanční test. Test nevyhnutelnosti dokládá, že účelu nelze dosáhnout jinými, méně invazivními prostředky, další testy prokazují vyváženost zájmů provozovatele se zájmy, právy a svobodami osob, které systém snímá.

Při zpracování osobních údajů, což jsou záznamy kamerového systému, je třeba zabezpečit, že nemůže dojít k jejich úniku a zneužití ani zveřejnění či neoprávněné manipulaci. Přístup k záznamům mohou mít pouze pověřené osoby a veškeré využití záznamů musí být řádně protokolováno. Záznamy kamerového systému lze následně využít pouze při újmě na majetku, újmě na zdraví nebo při konkrétní trestné činnosti. Obvyklá doba pro uchování těchto záznamů je 2–5 dní, nejčastěji 72 hodin.

Na základě žádosti subjektů, které jsou snímány a jejich osobní údaje zpracovávány, jsou provozovatelé systémů povinni poskytnout jim zpravidla v měsíční lhůtě informace k důvodům instalace systému a zabezpečení údajů, které zpracovává.

„Zcela zásadní je, že všechny osoby musí být o použití systému informovány a prostory, které kamery snímají, označeny,“ vysvětluje Miroslav Papoušek. „Nepřípustné je monitorování prostor, jako jsou sprchy, WC, šatny, kuchyňky a místnosti, sloužící k odpočinku zaměstnanců. Úřad pro ochranu osobních údajů také obvykle nepovažuje za nástroj k ochraně majetku či zdraví nahrávání zvuku a akceptuje pouze obrazové záznamy. Zvuková nahrávka je možná pouze po předchozím upozornění a s aktivním souhlasem všech zúčastněných osob.“

Legálnost kamerových systémů na pracovištích kontrolují – obvykle namátkově nebo na základě udání – Úřad pro ochranu osobních údajů a inspektoráty práce, při podezření z trestné činnosti i Policie České republiky. Prověřují přitom jak účel systému, vedení dokumentace a nakládání s osobními údaji, tak splnění informačních povinností vůči osobám, které systém snímá. Inspektorát práce může při porušení zákona uložit provozovateli pokutu až do výše jednoho miliónu korun, Úřad pro ochranu osobních údajů i pokutu mnohonásobně vyšší.

„Provozovatelům kamerových systémů hrozí při porušení zákona nejen pokuty, ale i žaloby na ochranu osobnosti ze strany dotčených osob,“ uzavírá Miroslav Papoušek, partner advokátní kanceláře Valíček & Valíčková. „V případě, že nejsou dodrženy předpisy, nelze záznamy použít ani jako důkazní materiál a soud je jako důkaz neuzná. Nejčastějšími pochybeními, s nimiž se setkáváme, jsou nedostatečné odůvodnění potřeby systému ze strany zaměstnavatele, nedodržení informační povinnosti vůči zaměstnancům a nesprávné nastavení doby pro uchovávání záznamu.“