Český veřejný dluh se zvýšil. Je to špatná zpráva? Ne nutně

Míra zadlužení českého státu v širokém smyslu (tedy centrální vláda + kraje + obce + zdravotní pojišťovny) ke konci loňského roku činila 43,6 % HDP. Meziročně se tedy zvýšila o cca 1 pb.



Je to špatná zpráva? Ne nutně.

Zaprvé, Česko patří v rámci Evropské unie i tak pořád do nejméně zadlužené třetiny, přičemž jeho pozice by byla i lepší, kdyby uvedený podíl nevycházel níž mj. pro tři země (Irsko, Lucembursko, Nizozemí), jejichž jmenovatel, tedy HDP, vykazuje z důvodu „specifik“ těchto ekonomik (jde tak trochu o daňové ráje) nepřirozeně vysoké hodnoty.



Zadruhé, vysoká míra zadlužení nemusí být nic špatného. Správný investor – v tomto případě investor do státních dluhopisů zadlužené země – nezkoumá primárně výši dluhu, nýbrž riziko, že dlužnická země nebude v budoucnu schopna své dluhy splácet. Stručně řečeno, nezkoumá zadluženost, nýbrž bonitu.

Vysoká míra zadlužení může vzniknout tak, že daná země udělala na dluh velké racionální investice do své budoucí prosperity. Racionálními se rozumějí investice, které zvyšují očekávané příjmy země víc než její očekávané výdaje plynoucí z dluhu. Racionální investice tedy zvyšují bonitu země; že zvyšují i její zadlužení, už není z hlediska atraktivity jejích dluhopisů pro investory tak podstatné.

V debatách, jestli aktuální vládní kabinet projídá budoucnost země, přetěžuje ji dluhy a podobně, bychom proto měli věnovat menší pozornost jednomu jedinému číslu (míře zadlužení), a spíš zkoumat racionalitu konkrétních výdajů, které k zadlužování vedou. Jenomže zatímco porovnat dvě čísla v čase nebo prostoru umí každý absolvent základní školy, posoudit racionalitu jednotlivých investičních projektů je pekelně těžké, a to i zpětně, natožpak předem.

Michal Skořepa