Trump bude s Putinem v Rijádu jednat bez Evropy. Co mají evropské země dělat, aby to příště nebylo „o nich bez nich“?

Francouzský prezident Emmanuel Macron na zítra do Paříže narychlo v nouzi nejvyšší svolává jednání o Ukrajině. Lídři Francie, Německa, Itálie, Británie, Polska a Dánska se zřejmě ještě budou snažit amerického prezident Donalda Trumpa odradit od vyjednávání s Ruskem, případně se domoci místa u jednacího stolu v Rijádu. Což USA ale nevidí jako realistické.

Pařížských jednání se sice zúčastní i zástupci vedení EU, spíše asi do počtu, ale Česko přímo zastoupeno nebude.

Evropa se tedy pod tlakem začíná vracet k formátu, kde budou jednat vlády jejích národních států, které mají co nabídnout a které disponují relativní vojenskou silou, ať jsou či nejsou členy EU. A které mají přímý mandát od voličů; ten činovníci Evropské komise nemají.

Že by si Evropa už takhle brzy brala k srdci něco z přelomového mnichovského projevu amerického viceprezidenta J. D. Vance? Ten kromě jiného kritizoval odtržení řady evropských lídrů od voliče, tedy v důsledku od reality.

Schůzka prezidentů USA a Ruska Trumpa a Vladimira Putina se v Rijádu uskuteční nejspíše ještě v únoru, než v Saúdské Arábii v březnu započne Ramadán. Přípravy summitu už začaly, Evropany ale nikdo neinformuje a moc ani Ukrajince. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj by však své křeslo na summitu v nějaké podobě mít měl.

To, že se Evropa dožaduje místa u rijádského jednacího stolu, potvrzuje její upadající význam v globálním měřítku. Kdyby v minulých letech posilovala svoji energetiku, stavěla jaderné elektrárny, kdyby místo plnění přehnaně ambiciózní zelené agendy posilovala vlastní průmysl, včetně toho zbrojního. Kdyby vlastní výrobu a podnikání tuhými regulacemi nevykazovala do Asie či do USA. Kdyby si vytvořením optimálního prostředí pro jejich aktivitu hýčkala své firmy a podnikatele, obecně pracovité lidi schopné se o sebe postarat svoji silou, skutečný to zdroj ekonomické síly, místo aby vzývala dluh, dotace, neziskovky a aktivisty. Kdyby vsázela na reálpolitiku a surovinovou základnu namísto sice hezkých idejí, leč bez materiální opory...

...pak by ji k jednacímu stolu jistě zvali, a sami od sebe. Měla by totiž co nabídnout a měla by sílu. Protože kdo chce prosazovat své vidění světa, své ideje, své hodnoty, musí tak stále i dnes činit uplatněním ryzí pracovitosti a důvtipu, ale nutně také oceli, betonu i kvéru, byť třeba jen k odstrašení.

Celý okolní svět tuto primitivní logiku chápe a jedná dle ní, jen Evropa, zejména EU, ji jaksi zapomněla. Nyní se bude muset rychle rozpomenout, má-li si zachovat svoji svébytnost. Přes všechnu krasomluvu, fráze a vzletné řeči rozhodují pořád o směřování světa ti silní, schopní stát na vlastních nohou.

Evropa silná není. Jinak by se nemusela zoufale dožadovat místa o jednacího stolu.

Co tedy mají země EU udělat, aby je opět zvali k jednacímu stolu, aby se o Evropě nerozhodovalo o ní bez ní – v 10 praktických bodech:

1. Odstoupit od Pařížské klimatické dohody.
2. Ukončit Green Deal.
3. Zrušit systém emisních povolenek.
4. Jednoznačně a bez debat podpořit jadernou energetiku, deregulovat její rozvoj.
5. Zrušit ESG regulace tak, aby mohly banky směle financovat zbrojení.
6. Pořádně zbrojit.
7. Marginalizovat roli Evropské komise a Evropského parlamentu, které jsou až příliš odtržené od reality.
8. Převzít iniciativu na úrovni vlád národních států, které mají blíž k voliči, blíž k realitě.
9. Deregulovat, debyrokratizovat, skoncovat s dotacemi.
10. Uvědomit si, že prosperitu zajišťují firmy a podnikatelé, ne aktivisti a neziskovky, a tomu vše podřídit.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank