Další úroveň - vládní akciová opce?

Úvahy o pomyslných put opcích, které brání větším ztrátám na akciovém trhu, se posunuly na novou úroveň. Zatímco dříve se hovořilo o Greenspanově, či Bernankeho put opci, nyní by podle některých názorů měla existovat Trumpova opce. Podívejme se na tento příběh detailněji.

Když v čele Fedu stál pan Greenspan a pak pan Bernanke, hovořilo se někdy o tzv. put opci Fedu. Tato zkratka měla popisovat určitý vzorec chování americké centrální banky. Tedy její údajnou snahu bránit větším ztrátám na akciovém trhu. Modelově to tedy mělo fungovat tak, že pokud akcie našláply k větší korekci, Fed zareagoval uvolněním politiky, trhy uklidnil a zamezil tak výrazným ztrátám. Podobně, jako kdyby investoři měli opci na prodej akcií za určitou předem danou cenu a tím bylo omezené riziko jejich ztrát.

Existovalo skutečně něco podobného? Problém s testováním takové teze je hlavně v tom, že akciový trh v USA je výraznou součástí celé ekonomiky a s ní se vzájemně ovlivňují. Pokud tedy klesá ekonomická aktivita a s ní i akciový trh, Fed může skutečně výrazně snižovat sazby, ale ne kvůli trhu jako takovému. Prostě kvůli tomu, aby podpořil aktivitu. Které pomůže i to, pokud se zastaví, či dokonce obrátí pokles akcií. Cílit akcie samy o sobě by ovšem bylo notně problematické už kvůli morálnímu hazardu.

Třeba studie „Is there any evidence of a Greenspan put?“, kterou zpracovala Pamela Hall ve švýcarské národní bance, tvrdí následující: Pokud se vezme v úvahu deflace cen aktiv, zlepší se fungování Taylorova pravidla o 8 %. Tj., tímto pravidlem modelované sazby sedí o 8 % lépe na realitu, pokud vzorec odráží i vývoj cen akcií. Fed přitom podle studie reaguje citlivěji na tržní vývoj v případě finančních krizí. Celkově tak podle této studie existuje určitý základ pro názor, že při větších poklesech aktiv centrální banka „zasahuje ve prospěch trhu“.

Uvedený závěr se podle mne nevylučuje s tím, co jsem psal výše. A celkově to může stále znamenat, že Fed primárně reaguje na vývoj v ekonomice a snaží se jí ovlivnit i přes akciový trh. Tedy ne ovlivnit akciový trh sám o sobě. Pokud by cílil akcie „jen pro akcie“, bylo by to samozřejmě notně problematické. Situace může vlastně do značné míry připomínat vztah mezi centrální bankou a velkými finančními institucemi. Akciový trh je totiž také „příliš velký na to, aby padl“.

Výše uvedeným jsme rázem u staré známé diskuse o tom, zda je lepší mít v systému určitou míru morálního hazardu, ale vyvarovat se skutečně vážných krizí. Nebo mít vše „čisté“, ale také s hlubokými krizemi. Výraznou součástí této diskuse by ovšem u mě byly úvahy o tom, co jsou příčiny a co důsledky – zda systém zachraňující zároveň negeneruje situace, kdy je stále něco k zachraňování.

Celé téma by pak na novou úroveň posunulo, kdyby se skutečně objevil byť jen náznak nějaké vládní put opce tak, jak třeba spekuluje Tom Lee (viz Perly týdne). Stejně jako nelze měřit úspěšnost monetární politiky výkony akciového trhu, nelze tak už vůbec měřit úspěšnost politiky vládní. Z mnoha příkladů stačí poukázat třeba na to, že pro firmy by bylo (minimálně krátkodobě) výhodné, aby se stále zvyšoval podíl zisků na příjmech (tj., aby klesal podíl mezd, k čemuž mimochodem dlouhodobě dochází). Pro ekonomiku jako celek (a v delším období nakonec zřejmě i firemní sektor) je ale lepší nějaká rovnováha, než extrém. Nemluvě o tom, že akciové trhy si prochází svými náladami, během krátké doby se dokáží přesouvat k celkem protichůdným nosným příběhům, atd.