„Proč bych se o to zajímal, stejně se nic nezmění. Oni si to tam dělají po svém a vůbec je nezajímá, co chceme my.“ Slovo participace zní složitě, ale znamená účast
obyvatel města na plánování projektů. Můžeme tomu říkat prostě komunikace – my vám řekneme, co děláme, vy nám řeknete, co potřebujete.
Podzim se nesl v duchu setkávání s veřejností (senioři, doprava, veřejné fórum), které se přesunulo z předvolebních jednorázových setkání do pravidelné aktivity města s jasným cílem – zjistit, jaké jsou vaše požadavky, kde to skřípe a pak jak dál postupovat. Participovat lze v podstatě všechno – rozpočet, strategii a vizi města, konkrétní projekty (třeba na obnovu ulice nebo parku) nebo jaké prvky budou na dětském hřišti u základní školy. Stejně tak se dá participovat od školky po bydlení pro seniory. Stačí chtít – což platí jak pro město a jeho organizace, tak pro vás, bez kterých bychom si na setkáních neměli s kým povídat.
Základním předpokladem je, že v demokratickém politickém uspořádání vy volíte své zástupce, kteří spravují veřejné statky. Stále ale platí, že peníze na spoustu projektů jsou od vás z daní a vy jste i uživatelé všech ulic a městských domů. Rolí města je projekty vést a řídit i diskusi kolem nich.
Existují i případy, kdy participaci uplatňovat nelze – buď tak ukládá zákon, nebo není možné danou záležitost zveřejnit, nebo jsou akutní a bez diskuse (třeba havárie kanalizace). Vhodné to také není, když už je projekt hotový a nelze na něm nic změnit. Každý obyvatel města potřebuje mít pocit, že je slyšet, že se má kde vyjádřit, že mu město odpoví a pokud přijde na participativní setkání, tak jeho připomínky budou opravdu zváženy a bude snaha je do projektu zapracovat.
Jelikož každý známe určitou část města, kterou používáme (bydlíme tu, pracujeme, nebo tudy procházíme), je nejlepší se na prvním setkání ptát na potřeby, zkušenosti z užívání místa a na představy a na druhém setkání se již bavit o konkrétním návrhu, do kterého se připomínky dají zapracovat. Diskuse musí mít vždy jasná pravidla (přihlásím se, počkám na vyvolání, představím se, mluvím pouze k řešenému tématu). Tak se dostane na všechny a ostatní obyvatelé nebudou odcházet s pocitem, že to byl chaos a mluvil jen jeden člověk a ještě o něčem jiném, než bylo předmětem setkání. Pokud jsou setkání pravidelná, silné emoce z minulosti se postupně utiší a přijde na řadu dialog s důvěrou, že to, co sdělím, bude použito.
Vždy je třeba dbát na příjemné prostředí (čerstvý vzduch, nepřetopeno, útulno), které sdílení názorů napomáhá. Stejně tak je třeba snažit se získat co nejvíce názorů od všech skupin obyvatel, aby se mohl architekt nebo projektant seznámit i se specifickými potřebami různých skupin. Vhodné je také zvlášť oslovit i sousední vlastníky nebo důležité aktéry v řešeném území (stakeholdery) – např. ředitele škol, větších podniků, neziskové organizace apod. Pokud se zapojím do navrhování, pak mám většinou i větší vztah k místu, protože je moje a vadí mi, když ho někdo ničí, nebo je třeba ho opravit.
Cílem dialogu je postupně vytvořit vztah, který získal v minulém století značnou ránu, o čemž svědčí i věty z úvodu tohoto článku. Zajímat se o dění ve městě, zapojovat se do plánování projektů i vytvářet aktivity pro sousedy je normální. Město se snaží postupně navyšovat možnosti zapojení (Mobilní rozhlas Munipolis, participace témat, vizuální identita, každoroční získávání priorit, participativní rozpočet, dotazníky a pocitové mapy apod.). I proto, abyste nemuseli svůj názor říkat na sociálních sítích nebo skrze petice. Důležité je ale vždy mít snahu sdělit, co mě trápí, nebo co se mi líbí, slušně a věcně tak, abychom s tím mohli dál pracovat. Tím se zvyšuje efektivita úřadu a vzniká mezi námi otevřenější vztah.
Pokud vás téma zajímá šířeji, doporučuji třeba Proberme Ji – Manuál participace města Jihlava.
Všem, kteří na naše setkání chodí, píšou nebo používají aplikaci Munipolis, děkuji a těším se na další podněty a setkání!
Ing. arch. Luboš Klabík