Třicet miliard na povodňové škody z navýšeného schodku státního rozpočtu se zdá být až příliš, vzhledem k výši škod, o kterých zatím víme

Ministr financí Zbyněk Stanjura hodlá letošní schodek státního rozpočtu navýšit o 30 miliard korun. Kvůli povodňovým škodám. Po novelizaci příslušného zákona by měl letošní maximální možný schodek činit nikoli již 252, leč 282 miliard korun. Stanjura upozorňuje, že konečný údaj může být nižší. To má tedy pravdu. Dokonce by se dalo říci, že konečné navýšení schodku by mělo být nižší výrazně. Vlastně by k němu možná ani nemuselo dojít.

Hned z několika důvodů.

Zaprvé proto, že ke konci letošního srpna byl státní rozpočet ve schodku necelých 176 miliard korun. Do naplnění původně plánovaného deficitu, tedy oněch 252 miliard, tak i tehdy ještě zbývala poměrně výrazná „rezerva“ 76 miliard korun. To tedy samozřejmě bylo čtyři měsíce před koncem roku. Jenže i tak se zdá být poměrně výrazná, i po přihlédnutí k tomu, že ve druhé polovině roku obecně deficit narůstá pomaleji než v té první.

Těsně před povodněmi bylo možné sázet na to, že letos rozpočet skončí s ještě nižším schodkem, než je 252 miliard, a to třeba i poměrně citelně. To tedy zvyšuje předpovodňovou velikost „rezervy“ pro zbylé čtyři měsíce roku na zhruba až 90 miliard korun.

Zadruhé, kraje a obce letos hospodaří s historicky nejvyšším nominálním přebytkem, v pololetí se jednalo o přibližně 83 miliard korun. Národní rozpočtová rada přitom uvádí, že při minulých povodních státní rozpočet pokryl pouze zhruba 25 procent škod. Zbytek šel z velké části právě za samosprávami.

Čím se dostáváme, zatřetí, k samotné výši škod. Pojišťovny odhadují, že pojištěná část škod by v souvislosti s letošními povodněmi mohla činit zhruba 17 miliard korun. To je však podle nich spíše horní mez, ve skutečnosti mohou být pojištěné škody o něco nižší. Při povodních roku 2013 činily celkové škody v tehdejších cenách 15,3 miliardy korun. Z toho pojištěné škody dosáhly částky 7,5 miliardy korun. Tedy zhruba z padesáti procent šly škody za pojišťovnami. Při povodních roku 2002 činily celkové škody 73 miliard korun, z toho ty pojištěné odpovídaly 36,7 miliardy korun. Tedy opět zhruba padesát procent. Pokud bychom předpokládali, i přes trend obecně spíše rostoucí propojištěnosti v ČR, že i letos budou pojištěné škody tvořit zhruba padesát procent celkových škod, znamená to, že celkové škody by se měly pohybovat kolem 34 miliard korun. To je navíc ovšem spíše horní mez odhadu.

Čtvrtina z částky 34 miliard korun odpovídá 8,5 miliardy korun. Pokud jsou minulé povodně vodítkem, toto je tedy suma, spíše však maximální, které by měla jít za státem, resp. za státním rozpočtem. Je spíše maximální jednak z toho důvodu, že, jak víme, konečné škody mohou být spíše o něco nižší. A jednak také proto, že kraje a obce nyní v porovnání s hospodařením státního rozpočtu, jež je stále výrazně deficitní (strukturálně ve výši více než dvou stovek miliard), vykazují absolutně i relativně suverénně nejvyšší přebytky. Nejvyšší v porovnání se situací při jakýchkoli jiných minulých povodních. Takže se nabízí úvaha, že ještě vyšší část kompenzace škod než při minulých povodních by letos mohla jít právě za samosprávami.

Ostatně jen na účtech Moravskoslezského kraje byl loni koncem roku zůstatek 12,6 miliardy korun, při dluhu 3,1 miliardy. Pokud by se tedy jen solidárně připojily celorepublikově další kraje a mnohé obce, a pomohly těm nejvíce zasaženým, jako je právě Moravskoslezský kraj, rázem hovoříme třeba až o čtvrtině celkového přebytku samospráv, kterou lze uvolnit. To je přibližně 20 miliard korun.

Když ještě připočteme pomoc z evropských fondů, která ale bude maximálně zřejmě jen ve stovkách milionů korun až jednotkách miliard, vlastně přestává být důvod vůbec schodek státního rozpočtu novelizací navyšovat.

A to tedy, zopakujme, ze zmíněných důvodů: průběžně vznikající „rezervy“ státního rozpočtu plynoucí z předpokladu nižšího konečného letošního schodku, než je tedy 252 miliard, dále kvůli předpokladu zhruba 50procentního pokrytí škod pojišťovnami, a v neposlední řadě kvůli historicky rekordním přebytkům krajů a obcí při historicky stále enormně deficitním státním rozpočtu.

Takto se tedy vskutku věc jeví tak, že stát by se vlastně ani dále zadlužovat nemusel, nemusel by tedy schodek navyšovat, a pokud ano, tak spíše jen v jednotkách miliard korun.

Proč je tedy řeč hned rovnou o miliardách třiceti? To se zdá být skutečně moc.

Lukáš Kovanda, Ph.D.