První návrh státního rozpočtu pro rok 2025 je spíše zklamáním

Koaliční vláda pod vedením P. Fialy ho hodnotí jako „prorůstový“, opozice ho označuje ironicky za „zlatý hřeb“ ODS. Kde je vlastně pravda? Jaká jsou silná a slabá místa letošního návrhu rozpočtu?

Že je státní rozpočet bolestí české ekonomiky se ví již delší dobu. Prakticky od pandemie COVID 19 neubude den, kdy se nekomentuje trvající vysoká nerovnováha mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů. Souhrnný deficit Fialovy vlády tak bude za léta 2022 až 2025 nominálně dosahovat přibližně 1132 mld. Kč. V tomto směru tato vláda vytvoří ještě o více než 320 mld. Kč vyšší deficity než vláda Andreje Babiše. V rámci tohoto srovnání si nelze nevzpomenout na vládnutí kabinetu B. Sobotky s „účtem“ pouze 85 mld. Kč, kde jsou ty časy. Prostor na nápravu tedy zde jednoznačně stále je, klíčový slib zahrnutý v programovém prohlášení vlády P. Fialy byl tedy splněn tak napůl. Schodek rozpočtu se sice vrátil v poměru k HDP na 3 %, jak nám to káží Maastrichtská kritéria, ale to je žalostně málo. S tímto stavem rostou i náklady na obsluhu dluhu, které letos dosáhnou rekordních 95 mld. Kč. V minulém roce to bylo pouze 68 mld. Kč. Na úrovni HDP se tak přibližujeme 1,5 % prostředků které směřují jen na úroky ze zadlužení a budou chybět jinde v hospodářství. Hrozivé strukturální saldo rozpočtu se tak za této vlády vyřešit nepodařilo a nepodaří.

Z pohledu rozpočtu vidím především hlavní tři priority. Školství, obrana, doprava. V těchto oblastech směřují prostředky mimo rámec tzv. mandatorních a kvazimandatorních výdajů nejvíce. Ty nyní tvoří již více než 93 % rozpočtu, všimněte si tedy prosím že na nic než na platy a důchody v rozpočtu prakticky není prostor. V situaci války na Ukrajině je dodržení 2 % závazků na obranu naprostým základem, zde není prostor příliš polemizovat. Stejné to je i s výdaji na školství, kde doháníme stále v těchto výdajích jiné vyspělé země. O deficitu v oblasti dopravní infastruktury ani nemluvě. Největší bolestí rozpočtu z mého pohledu tak zůstává naprosto nulová snaha redukovat počet státních zaměstnanců, kteří za vládnutí P. Fialy narostli o dalších 20 tisíc či nedostatečné škrty v oblasti investičních dotací či výrazný růst odvodů (fakticky daní) živnostníků. Kdo jiný než „středopravicová“ vláda by přece ve společnosti měla usilovat o osobní odpovědnost, podnikavost, chuť riskovat a učit nespoléhat se ve všem na státní paternalismus?